Už v koncovce viděl slzy dojatého kouče. Než se staly slzami smutku

Mohl mít v kapsáři epický zážitek do konce života, ač v tom zápase ani nebyl povolán do hry. 

Už ale jen být u rekordní divácké kulisy dějin slovenského basketbalu pro něj znamenalo moc. Rozehrávač Nové huti Matej Majerčák se ale minulý pátek večer nakonec místo sjíždění vln euforie ponořil do oceánu hlubokého smutku a s ním i celý národní tým a jeho fanoušci.

Slováci měli v kvalifikaci EuroBasketu na dosah necelé půlvteřiny velký domácí triumf nad úřadujícími mistry Evropy ze Španělska, ale nakonec po dvou prodlouženích a kopci nevídané smůly odcházeli z útrob desetitisícového kotle na stadionu Ondreje Nepely poraženi. Po zápase, který mohl dát mužské reprezentaci její největší vítězství za 32let samostatné éry.

Mateji, jak na ten bláznivý bratislavský večer budete jednou vzpomínat?
Těžko to pojmenovat jedním slovem. Komplexně to bylo všechno super, lidi byli výborní, plný hokejový stadion na basketbalový zápas, který měl vše, co si fanoušci můžou přát. Nám trochu utekl začátek, pak jsme to dotáhli, získali jsme momentum, lidi tím žili a jen tomu chyběla ta pověstná třešnička na dortu, která by celou snahu nás v týmu i všech ve Slovenské asociaci završila. To případné vítězství by všemu dodalo ještě větší „hype” kolem basketu. Takhle se víceméně řešil hlavně ten zpackaný závěr a nikdo už moc nemluví o samotném zápase, který byl oslavou basketbalu na Slovensku. Místo toho všichni řeší jen tu koncovku a to nás mrzí.

A vás osobně mrzelo hodně i to, že jste nakonec do takového šlágru ani na vteřinu nezasáhl, byť po třech odehraných zápasech v lize od návratu po zranění jste nejspíš neměl ty nejlepší vyhlídky na velkou minutáž?
Tak určitě to mrzelo, rád bych před takovým publikem proti Španělům hrál, na druhé straně jsem byl vděčný vůbec za účast v zápasové dvanáctce. Přece jen po dvou takových zraněních z léta a třech zápasech odehraných v lize jsem tam byl, takže jsem z toho nějak nesmutnil. Rád jsem si to s kluky užil, máme v týmu dobrou partu a prožívali jsme to spolu. Zahrál jsem si nějakých 14 minut ve druhém utkání ve Španělsku, vše bylo, jak asi mělo být, a hlavně jsem byl rád součástí týmu.

Bylo i z desetitisícové návštěvy na stadionu Ondreje Nepely znát, jak slovenský basketbal už žíznivě vyhlíží první větší úspěch, jakým by byl například premiérový postup na EuroBasket za 32 let samostatné éry? Mohlo bývalo jít o svým způsobem průlomový zápas, pokud by byl završen vítězstvím?
Všechno to poslední roky do sebe jako by zapadalo. Dokázali jsme se vyhrabat z těch předkvalifikací, máme teď dobré ročníky kolem Vlada Brodzianského, Mária Ihringa, Šimona Krajčoviča, nadějný je i mladý Timo Malovec. Basketbal se u nás zvedá a už i my začínáme hrát v lepších ligách větší porce minut, kvalita se zlepšuje a i to bylo lákadlo pro lidi. Samozřejmě i to, že přijeli Španělé jako mistři Evropy, i když nebyli v nejlepší sestavě, ale pořád je to Španělsko, což je značka sama o sobě. A fanoušci dorazili v takovém množství i proto, že se to poprvé konalo na hokejovém stadionu a dala se čekat super atmosféra. Lidi z naší asociace do toho dali strašně moc a zájem o basket na Slovensku je, navíc když se o něco hraje. Věřím, že to bude pokračovat a že se z toho stane tradice, abysme mohli častěji hrát podobné zápasy, na které budou lidi rádi chodit.

Atmosféra na zápase odpovídala velkému mači, zvlášť když jste po obratu z minus 13 bodů sahali po velkém triumfu?
Na začátku jsem se trochu obával, jak se v takové aréně bude fandit, ale vše předčilo naše očekávání. Chtěl bych tu vyzdvihnout našeho spíkra „Zorviho”, který do toho dal strašně moc a lidi hodně vyhecoval. Chytali se ale i sami, nebylo to nijak umělé a já to můžu srovnat. V Lotyšsku jsme hráli před jedenácti tisíci lidí a dovolím si tvrdit, že atmosféra u nás byla lepší a dokonce o hodně lepší, než naposledy ve Španělsku. Byla to jedna z nejlepších kulis, jaké jsem na basketu zažil, a to jsme hráli i v Srsbku.

V domácím utkání se Španělskem byla velká věc, že jste to otočili z dvojciferného deficitu a pár sekund do konce prvního nastavení jste už vedli o pět. Tam musela euforie v hale být na vrcholu...
Jasně, tam jsme chytili momentum a stadion tím žil. Každý v hale si to musel užívat a my na lavičce ještě dvakrát tolik. Nikdo už v té koncovce neměl myšlenku, že by se to nemuselo podařit dotáhnout k výhře. Všichni jsme věřili ve výhru a o to to pak bylo trpčí. Už vlastně dvakrát jsme oslavovali vítězný konec, ale pokaždé nás rozhodčí vrátili na lavičku (na časomíře byl pak vrácen čas). A nakonec to nevyšlo.

Jak jste z lavičky viděl onu kritickou situaci s vaším výhozem zpod koše 0,4 sekundy do konce prvního prodloužení za vedení o tři, kdy po chybné přihrávce a pozdě spuštěné časomíře soupeř ještě stihl šťastnou trojkou poslat zápas do druhého prodloužení?
Těch chyb se tam stalo víc. První přišla už v čase 1,2 sekundy do konce, kdy Španělé vyhazovali z autu, a kdy se taky pustil čas chybně. Už tam měl být, myslím, konec. A při tom posledním výhozu asi každý, kdo basket sleduje, ví, že za tu dobu nejde stihnout takovou střelu.  

Jistě jste pak mockrát slyšeli, proč spoluhráč Ihring nevyhodil míč někam na půlku, nebo naopak pod koš, odkud by ani při chybě nešlo zakončit za tři. Sešlo se včetně chyby stolku vše špatné, co se sejít mohlo?
Samozřejmě po zápase každý věděl, co se mělo udělat. Já bych teď určitě nechtěl vinit Mária Ihringa za to, že nám prohrál zápas. Bylo tam hrozně moc proměnných, které to ovlivnily, a pokud si někdo detailně prohlížel to video, viděl by, že už při tom výhozu byl míč tečován a už tam se měl spouštět čas. Kdyby to hodil někam na druhou stranu, soupeř by ještě mohl získat míč, mohl by mít aut zpod našeho koše, nebo by Mario mohl trefit kostku pod stropem, což bylo riskantní. Prostě viděl volného Brodzianského a já bych to v daný moment, myslím, řešil stejně. Nikoho nenapadne to házet pod koš, nebo někomu do ruky na půlce. Já bych Mária určitě nechtěl pomlouvat. My mu můžeme být vděční, jak ten zápas odehrál, byl jedním z těch, kdo zavelel k tomu obratu.  

Jak takový smolný konec po zápase přijali fanoušci?
Rozdělil bych to na dva tábory. První si chtěl najít nějaký důvod, aby nás mohl „zhejtovat”, a tihle lidé nám to pak dali na sítích vyžrat. Ale těch deset tisíc na stadionu byli fanoušci, kteří basket sledují, mají ho rádi a museli být rádi za to, co jsme předvedli. Určitě se nečekalo, že bysme se Španěly šli do dvou prodloužení. I lidé z mého okolí všichni říkali, jaký super zápas to byl, reklama na basket a že na sebe můžeme být hrdí. Všichni ale zároveň víme, že na konci ta prohra je nade vším a my tak byli smutní.

A jak to vše kousal váš jižanský kouč, Chorvat Aramis Naglič, dvojnásobný vítěz Euroligy s Jugoplastikou Split a účastník slavného olympijského finále z Barcelony, který je už roky se Slovenskem propojený?
Když jsem trenéra sledoval z lavičky v závěru prvního prodloužení, kdy jsme vedli o pět bodů, tak se mu už dojetím do očí hrnuly slzy. A po tom všem měl slzy zase, ale už to bylo smutkem a tím neštěstím. Po zápase nám ale řekl, že je na nás všechny hrdý za tak skvělý zápas, který trval 50 minut, a my do něj dali všechno. Nemohl nám nic vyčítat. Věděl, že čas byl spuštěný pozdě, ale nechtěl se k tomu už vracet. Snažil se nás spíš motivovat do odvety ve Španělsku, abysme se z toho nesesypali, posbírali poslední hlavně psychické síly a ukázali sílu našeho týmu. A to se nám ve Španělsku i povedlo.

A vás, předpokládám, na dálku utěšovali i spoluhráči z Nové huti...
Ano. My byli v kontaktu i před tím. Všichni mi psali, věděli, jak to musí v takový moment být těžké a snažili se mě rozveselit a přivést na jiné myšlenky. Můžu říct, že se jim to částečně i povedlo a já už se to snažím hodit za hlavu a vzít si z toho jen to pozitivní.

Povést se zápas dotáhnout k vítězství, byl by to proti mistrům Evropy největší triumf národního týmu ta těch 32 let?
Pravděpodobně ano. Je to prostě značka sama o sobě. To, že to byl možná béčkový kádr, neznamená, že nebyl kvalitní. Měli tam, tuším, čtyři hráče z Malagy, která vede španělskou ACB, což svědčí o tom, že národní tým není jen o hráčích Barcelony a Realu. Ty další týmy třeba nehrají Euroligu, ale kvalitu mají velkou a dokážou se měřit i s oběma velikány. Důkazem je právě Malaga, která na začátku sezony vyhrála domácí Superpohár a dokáže porážet Real nebo Barcelonu.

Váš zápas venku pak rozhodla poměrně jednoznačná druhá čtvrtina v poměru 25-14 pro Španělsko?
Ano. My jsme zápas odehráli bez Šimona Krajčoviče, který si v prvním utkání poranil zápěstí, a bez Kuby Mokráně, který onemocněl, což byli dva hráči základní rotace. A ještě jsme byli všichni vyčerpaní tím prvním utkáním. Přesto jsme třetí čtvrtinu začali dobře, vrátili se do zápasu, ale Španělé pak zase ukázali kvalitu a odskočili nám. Bylo strašně těžké stahovat manko 15 bodů a pak se ještě udržet blízko. Celkově jsme to ale odehráli se ctí a nesložili zbraně až do konce.

Pomohly absence vám k těm téměř 14 minutám (se 4 body a 2 asistencemi) a jak jste takový duel po jen třech zápasech v NBL od jara zvládl?
Nejspíš jsem dostal nějaký prostor tím zraněním Šimona Krajčoviče. Bylo to strašně náročné, protože prvních 15 minut jsem seděl a první minuty ve hře jsem měl problémy to rozdýchat. Postupně jsem si ale na to tempo zvykl a byla to velká zkušenost moct se rovnat s tím špičkovým evropským basketbalem. Myslím, že jsem se neztratil a věřím, že to dokážu zúročit i teď v lize.

Jak to s bilancí 0-4 před posledními zápasy vidíte s šancí na třetí postupové místo (Lotyšsko má postup jistý jako pořadatel a Španělsko už díky dvěma výhrám nad Slováky rovněž)?
Už jsou ty šance nižší. S trenéry jsme se shodli, že dostat jen o trochu lehčí skupinu, tak bysme dokázali o dost víc. Naše skupina ale je z těch nejtěžších, což nám taky nepomohlo.