Často stačí jeden koš a z dítěte je basketbalistka

V roli trenéra se na Olympiádě dětí a mládeže představil MUDr. Zdeněk Malina letos už pošesté, když vedl výběr dívek Olomouckého kraje. V Česku podle něj chybí možností pro „pozdní začátečníky“, kteří s basketem začínají třeba až kolem 13 let. A jak sám uvádí, být trenérem dětí a dospělých jsou dvě různé role a jemu sedí více ta první.

 

Kolika Olympiád dětí a mládeže jste se zúčastnil? 

ODM jsou krásné akce. Musel jsem to spočítat, že jsem byl už na šesti, včetně té úplně první v Litomyšli. Nemyslím, že jsem nějakým rekordmanem. Potkávám stejné trenéry u různých krajů opakovaně.

V čem vidíte největší smysl krajských výběrů, respektive týmů pro ODM?

Obě akce jsou výjimečné. Přinášejí tolika hráčům a hráčkám možnost setkávání s těmi nejlepšími, porovnání, inspiraci a samozřejmě i nová přátelství. A to i přes to, že to jde dnes v době sociálních sítí i bez osobního setkání. Z hlediska basketbalového hnutí vidím rozdíly. Krajské týmy na ODM jsou prostě „repre“ výběry krajů a hraje se na výsledky a medaile. Ostatně jaká by to byla jinak olympiáda, ne? I krajští politici mají rádi úspěšné výpravy. Regionální výběry ČBF by měly být přehlídkou talentovaných chlapců a děvčat, ukázat jejich potenciál, ale neměly by se stát soutěží jednotlivých regionů.

Co byste navrhl jako další možné úpravy systému vedoucí ke zlepšení?

Napadá mě už dlouho, že by se hráči a hráčky v místě pořádání finálové přehlídky regionálních výběrů mohli rozlosovat do osmi týmů, přilosovat k nim trenéry a hrát bez svázání taktikou a výsledkem. Mnohem lépe by se totiž ukázaly charaktery a dovednosti. Pokud by ČABR uspořádal praktický seminář rozhodčích spojený s rozhodováním zápasů turnaje RV, s videorozbory a zpětnou vazbou pro mladé rozhodčí, dostali bychom dokonalou ČBF akci.

Jak se z vašeho pohledu mění hráčky, které jste měl ve svých výběrech?

Určitě neřeknu nic překvapivého. Na jedné straně jsou děti pořád stejné. Dětská duše je pořád zvídavá, děti baví pohyb a jsou rády za úspěch. Na druhou stranu jsou pod vlivem měnícího se světa nestálejší, roztěkanější a méně „zacílené“ nebo odolné než děti před 30 lety. My na to reagujeme mnohdy tak, že všechno na tréninku má být zábava. Opravdu? V osmi letech jistě. A dál jak dlouho? Do U12, U13, U14? Chybí nám větší množství hráčů a hráček na samém startu.

Jak se to můžeme pokusit změnit?

Vím, že se to lehce řekne a hůř udělá. Mnoho z dětí přitom nepotřebuje tolik umělé zábavy. O tom, že budou dělat basket, často rozhoduje vzor (sourozenec, rodiče, kamarádi). Mnohokrát, a to jsem přesvědčen, je rozhodující ten první vstřelený koš a z dítěte je basketbalista. Pokud se s tím prvním košem setká až ve 13 letech, je to, u děvčat tedy rozhodně, v naprosté většině pro současný systém pozdě. Proč by některá dívka nemohla ve 13/14 začít, i když z ní nebude extraligová hráčka? Může z ní být rozhodčí, trenérka, máma, fanynka, podnikatelka nebo úřednice na magistrátu. Ovšem pro tyto „pozdní začátečníky“ nemáme většinou vůbec nic, co bychom jim nabídli. Pro týmy, které hrají pátým rokem, jsou přítěž. Kolik střediskových klubů má v soutěžích mini nebo žákyň B nebo C družstvo? Děti navíc často nemají všeobecné sportovní nebo pohybové základy, které dříve získávaly spontánně. Dnes je ten rozvoj často na rodičích.

V mých necelých 16 letech jste mne právě vy vedl v prvních krocích ženskou ligou. Byla to pro mne velmi důležitá část mé cesty do profi basketu. Jak na to vzpomínáte? 

Vzpomínám na to určitě rád, ostatně jako na všechno, co má co dělat s basketbalem. Ale víme to všichni. Celý svět byl jiný. Neříkám lepší, ať nejsem za škarohlída, ale jiný. Snad byly děti cílevědomější, odolnější a chtěly víc, než se jen bavit. Neplatilo to, a ani dnes to neplatí, pro všechny. Jen mně se zdá, že dětí, které takové byly, bylo víc než dnes.

Co vás tehdy k trénování na nejvyšší úrovni přivedlo? 

V té době, mluvíme o polovině devadesátých let, jsem už měl za sebou skoro patnáct let trénování a logicky jsem si chtěl vyzkoušet, jaké to je trénovat v nejvyšší soutěži. Ale brzy jsem si uvědomil, že být trenérem dětí a dospělých jsou dvě různé role a mně sedí víc ta první.

Co vás u trénování tak dlouhou dobu drží? 

Byla to cesta zpět k mládeži – do světa dětí, kde se nepředstírá, nekalkuluje, kde je všechno opravdové a efekt tréninku viditelný. A tohle mě tady drží dodnes. Spolu s tou dětskou duší.

Zpět k ODM. Upravil byste nějakým způsobem systém či organizaci basketbalového turnaje ODM? Pokud ano, jak? 

Nejspíš ne. Na prvních olympiádách se hrálo více utkání – až 8. Bylo to spravedlivější, ale zase nepochybně náročnější a vzhledem k závěru sezony i s určitým rizikem. Vcelku tak chápu tu redukci na 5-6 utkání, i když pak víc hraje roli štěstí nebo smůla na los.

Přivítal byste na turnaji společný workshop/seminář všech trenérů basketbalových týmů a třeba i kolektivních sportů? Jaká byste preferoval témata?

Nejsem přítelem velkých plenárních zasedání, pokud nemají vyřešit jen jeden konkrétní jasně a zřetelně formulovaný problém. Obyčejně se diskuse na velkém fóru rozklíží.

Určitě jste mluvil se všemi trenéry/trenérkami na turnaji. Co z vašeho pohledu nejvíce rezonovalo?

Popravdě zase tolik toho času na povídání nebylo. Myslím, že všichni se na takovou akci těší. Všechny nás trochu mrzelo, že basketbalové soutěže dívek se odehrávaly mimo centrum dění. Všichni, se kterými jsem mluvil, hodnotili dobrou úroveň rozhodčích (což bývá vzácné) a všichni vnímali tu únavu po sezóně, navíc v červnovém horku.

A ještě jedna specificky ženská otázka. Na lavičkách týmů se i na ODM objevily ženy trenérky a s píšťalkou rozhodčí. Jak se díváte na jejich přínos? 

Je to rozhodně dobře. Třeba u rozhodčích bych tolik nerozlišoval muže a ženy. Nejlepší je, pokud jsou co nejméně vidět. Ženské trenérky jsou potřeba a jsme za ně rádi. O to víc mě mrzí, když vidím ženskou trenérku u chlapeckého týmu.

 Rozhovor se Zdeňkem Malinou vedla bývalá reprezentantka a trenérka Ivana Večeřová.