Zlý muž z přístavu s Vincem na lajně

Když v nejmenovaných jokohamských lázních nicnetušící návštěvník zmerčí jeho svaly hrající figuru s pažemi kompletně pokrytými věčnými obrazy, musí jej nejspíš považovat za člena některé z místních buněk obávané jakuzy. 

Sžíravý pohled, nebo dokonce verbální odsudek však ještě za rok a půl v zemi vycházejícího slunce nezažil. Zřejmě i proto, že právě v tomhle „onsenu”, jak se v Japonsku populárním lázním říká, mají tvrďáci s „kérkami” od sponzora jokohamských Korzárů udělenou výjimku ke vstupu. To ale jinak není ani trochu běžné. A on to dobře ví.

I když v obvyklém provozu vystupuje a mluví jako ten největší sympaťák, i on se ale sem tam umí pořádně rozohnit, až lítají třísky. A je z toho hned dvouzápasový distanc, byť schytat takovou „paletu” za podobný prohřešek by vám v Evropě přišlo jako poměrně přísný trest. Jak ale praví staré moudro, jiný kraj - jiný mrav. I basketbalový reprezentant Patrik Auda se tak už naučil místo podávání rukou při pozdravu klanět. A jedna z jeho top promluv v japonštině zní: „Děkujeme vám, že jste dnes přišli”.

Patriku, jak vypadaly vaše japonské Vánoce ve čtyřmilionovém přístavu Jokohama?
Tady se moc neslaví (v zemi je křesťanství okrajovým náboženstvím - pozn.), takže v sobotu a neděli 25. a 26. prosince jsme normálně hráli. A na Štědrý den byl trénink. Já si akorát na oběd koupil smaženou rybu a bramborový salát, což se tu dá sehnat. Takže to byl můj vánoční oběd. Pak jsem zavolal domů rodičům, abych jim popřál a slyšel je. A to bylo asi tak všechno. Tím, že nejsem v Česku, jsem vánoční atmosféru moc neprožíval, navíc v Japonsku se ani venku nedalo poznat, že nějaké Vánoce byly. 

Aspoň počasí trochu vánoční bylo?
Před svátky jsme tu měli slunečno, mezi dvanácti a sedmnácti stupni. Takový pěkný podzim, stejně jako loni. Kolem Tokia a Jokohamy to tak ale bývá, nejmíň bývá pět stupňů, ale spíš kolem deseti. Když jsme ale nedávno hráli v Hokkaidu, které leží v nejsevernější části země, tam už byla zima i s trochou sněhu. A třeba loni tam měli i minus deset.

V zemi žijete rok a půl, co už jste stihl převzít z japonských zvyků a kultury?
Já si už na některé věci zvykl jako by automaticky, že mi ani nepřijdou rozdílné. Možná jedna taková věc je japonské uklánění. Kamkoli člověk přijde, nebo když potká nové lidi, všichni se vždycky ukloní. Moc se naopak při pozdravu nepodávají ruce. A já se na to snažím adaptovat.



A co váš samurajský šátek, který jste jeden čas nosil i při zápasech?
Je fakt, že loni jsem nosil takovou zavazovací čelenku, říká se jí tu hachimaki. Bylo to i celkem vtipný. Předloni v létě jsem začínal mít už trochu delší vlasy a koupil si ty čelenky, že je budu na zápasy nosit. To jsem ale ještě nevěděl, že do Japonska odejdu hrát. Počítal jsem s dalším rokem ve Francii. Nakonec to ale vyšlo a já nosil čelenky i na zápasy. Je to typická japonská věc, fanouškům se to tu hrozně líbilo a mně přišlo super, že to byla vlastně shoda náhod. Bohužel ale (Mezinárodní basketbalová federace) FIBA po minulé sezoně změnila pravidla a letos v žádných soutěžích po světě se s tím hrát nesmí, takže na olympiádě už jsem ji v zápasech mít nemohl. Nevím ani, jaký tam byl důvod. Přitom loni jsem s tím neměl žádné problémy.

Jaké je vaše nejoblíbenější japonské jídlo?
Mám jich hodně. Asijskou kuchyni, od čínské přes thajskou až třeba po tu japonskou, jsem měl rád vždycky. Číslem 1 je suši a pak mám rád třeba okonomiyaki, což jsou placky z těsta a z vajíček, může se do toho přidat i maso nebo mořské plody. Dělá se to na grilu nebo na velké pánvi a polévá se to různými omáčkami. Je to další typické japonské jídlo.

Na kolika jste nyní japonských výrazech a větách?
Pomalu se začínám učit, spíš sám. Hodně mi pomáhá i náš týmový překladatel. Vesměs jsou to slova, nebo krátké fráze, ani ne tak gramatika. Už poskládám i nějaké věty, co využiju v každodenním životě. Když se mě zeptá prodavačka v obchodě, nebo když potřebuju říct v taxíku, kam jedu. Takže čísla, dny v týdnu a podobné už znám. Možná už to bude kolem stovky slov.

Jak zní vaše nejsložitější věta?
Jednou z posledních delších vět byla „Děkuji vám, že jste dnes přišli” (v japonštině Patrik větu vystřihne bez zaváhání). To se hodí, když jsme po zápase v kontaktu s fanoušky.

Jak se řekne třeba pivo?
Pivo je beer. Některá slova jsou tu převzatá a můžou se běžně používat.

Můžete si po zápase nějaké beer či dvě dát i vy, hráči?
Pivo i alkohol je tu celkově oblíbený. Mají i několik známých značek, které jsou dobré, a pivo je tu poměrně populární (mimochodem - česká jednička Plzeňský Prazdroj je už téměř pět let v rukou japonského giganta Asahi - pozn.). Na týmových akcích, kde jsou i trenéři, se alkohol nikdy nepodává, ale když jdeme sami jako tým, tak si i to pivo dát můžeme. Hodně populární tu je i takzvaný highball, což je whiska se sodou a ledem.



V týmu máte prý při zápasech či trénincích až dva překladatele. Moc japonských hráčů tedy anglicky nemluví plynně?
Tuhle sezonu máme jen jednoho tlumočníka. Z domácích hráčů jsou dva, kteří jsou jen poloviční Japonci, a ti umějí anglicky. A z ryzích Japonců se tak dva domluví opravdu dobře a ostatní minimálně, spíš jen základní věci. Na hřišti s tím problém nemíváme, ale na dlouhé konverzace to není. Takže když je nějaká společná akce, ten tlumočník jde s námi. Je jen o tok starší než já a je to už náš kamarád.

Už máte v hlavě seznam věcí, které byste si jednou z Japonska rád odvezl? Jako samurajský meč nebo kimono...
Vysněný dárek ještě nemám. Ale už loni v létě před odjezdem domů jsem od fanoušků dostal nějaké dárky, většinou skládací vějíře, které jsou tu hodně populární a tradiční. Většina má i nějaký barevný motiv.

Je už v této sezoně víc interakcí s fanoušky po zápasech?
Není to ještě jako za normální situace, pořád určitá omezení jsou a tolik se s fanoušky nepotkáváme. Bylo pár týmových akcí, které ale byly množstevně omezené. Přes sociální sítě nám ale fanoušci vyjadřují velkou podporu, kterou dávají najevo i kupováním týmových předmětů, dresů nebo klíčenek a pak ty fotky různě sdílejí. I to ten vztah vytváří, i když se nemůžeme vidět napřímo.



Na čem všem už jste byl vyobrazen?
Nejčastěji jsou to dresy, pak klíčenky s podobiznami, hodně se prodávají i malé ručníky se jmény a čísly hráčů a fanoušci to pak nosí na zápasy a mávají s tím. Letos se dělaly i malí plyšoví medvídci v dresu a každý má jméno některého hráče, což je pěkné. A s lidmi z klubu jsme připravovali i speciální kolekci triček, na kterých jsem já. Mělo by to být venku teď po Novém roce.

Na YouTube už jste vystupoval i v nějaké kulinářské show a cosi tam vařil....
To jsme před sezonou natáčeli pár videí s produkty našich sponzorů a pak se to promítá hlavně v hale. Tohle byla nějaká místní show o vaření a my vždycky po dvou natáčeli přípravu různých jídel.



Jaké jsou japonské fanynky? I ony jsou spíš uměřené, nebo dokážou být i poněkud náklonnější?
Tím, jak tu lidi vystupují s respektem k ostatním, tak je to v rámci té podpory týmu. Takže žádné zamilované vzkazy a podobně (směje se). Po každém zápase jsem třeba na deseti dvaceti fotkách ze zápasu označený na Instagramu, ale jsou to holky i kluci. Nic víc v tom není.

Existuje v Japonsku něco jako „kotel”?
(smích) To vůbec. Atmosféra na zápasech je tu jiná než v Evropě. Nevím, jestli to je covidem, nebo i normálně, ale nikdo nekřičí, vlastně se jen tleská. Není slyšet nikoho hulákat, žádné bubny a podobně. Někdy je i úplné ticho, což je celkem zvláštní. Taková je ale jejich nátura. 

Takže i když vás rozhodčí „řežou jako žito”, nikdo se za vás nepostaví...
V podstatě to tak je, nikdo na ně určitě nezařve.

Na jakých číslech se pohybují vaše domácí návštěvy?
Nevím, jestli bylo vždy plno, naše hala má kapacitu kolem pěti tisíc, ale kvůli covidu je to stažené zhruba na dva, což na některých zápasech bylo. A jindy se to blíží té maximální povolené kapacitě.



Vy v Japonsku nevynikáte jen výškou a blonďatou hlavou, ale i svými komplet potetovanými pažemi. Ani v úvodu vašeho angažmá to v klubu nebylo téma? Vzpomínám, jak ústecký Ladislav Pecka při svém asi půlročním angažmá v nižší japonské soutěži musel svého času nosit při zápasech rukávy, protože tetování je v zemi historicky spojováno spíš s podsvětím...
Možná to dřív bylo jiné, ale teď není žádný problém. V lize je několik cizinců s tetováními a nikdo to neřeší.

A mimo basketbalové haly už jste své potetované ruce někde odhalil?
Zjistil jsem, že asi sto metrů od mého bytu je takzvaný onsen, což jsou klasické japonské horké lázně, které jsou po celé zemi hodně populární záležitostí. Jsou tam horké vířivky, vany s ledovou vodou, sauna, někdy je to i venku a ve většině je zákaz vstupu s tetováním. Naštěstí ten onsen u mě je jedním z našich sponzorů, takže tam celý tým můžeme chodit zadarmo a zároveň se tam smí i s tetováním. Je to spíš na okraji města a kolikrát tam vidím i chlapy, co mají celá záda nebo obě ruce potetované, což vypadá, že jsou z nějaké místní jakuzy. Je to srandovní, ale stává se to. A je to taky jediné takové místo, kde jsem byl, protože ve spoustě podobných zařízení mám vstup zakázán.

Když jste v onsenu vy, dívá se na vás ostatní osazenstvo poněkud příkřeji?
To vůbec. Většinou jsou tam starší páni a koukají spíš, že jsem tak vysoký. Hodně z nich navíc ví, že tam chodíme jako basketbalisti, takže nějaké odsudky nebo ošklivé pohledy jsem tu nezažil.  

Už dřív jste řekl, že teprve v létě před vaším příchodem do Japonska bylo tetování v zemi legalizované. Vážně až tak pozdě?
Já jsem četl článek, že byly legalizovány tetovací salony, kde se to už smí oficiálně provozovat. Dřív to prý bylo tak, že mohli tetovat jen lidi dokonce s nějakým doktorským titulem. Proto se to moc nedělalo, nebo jen pokoutně, nelegálně. Až předloni v létě to bylo povolené, že může tetovat prakticky kdokoli. Osobně jsem ale žádný salon ještě nenavštívil. (o šířeji legalizováném tetování rozhodl v září 2020 Nejvyšší soud, dříve byly za nelegální tetování vynášeny pokuty v řádu i desítek tisíc korun - pozn.)



Zajímavostí je, že vaši jokohamští příznivci fandili vám i národnímu týmu i během olympijské kvalifikace. Jak velká tahle podpora byla?
Těch lidí bylo opravdu hodně, na Instagramu, Facebooku i na Twitteru, fandové mi psali i označovali v různých komentářích. Fandili mně i celému týmu a už od Kanady nám přáli, abychom se do Tokia dostali a někteří mi psali, že se dívali i na naše zápasy na olympiádě. Pro mě to bylo něco neuvěřitelného, že Japonci fandí nám, Čechům, a byl jsem za to hrozně rád. Spousta fanoušků Jokohamy si toho fakt váží, že měli někoho na olympiádě. Během Her to bylo ještě výraznější, kdy mi někteří psali, jak jsou smutní, že na naše zápasy nemůžou přijít osobně.

Při olympijském turnaji jste byli vlastně prvními Čechy, kteří mohli nastoupit proti tak nabité americké sestavě z NBA. Vážíte si toho hodně?
Jo, to je pravda a je to na celý život. Mně se ale víc než všechny hvězdy na tom zápase líbilo něco jiného. Už při rozcvičování, kde byli na půlce všichni možní televizní komentátoři, jsem tam stál a najednou koukám, že jedním z těch komentátorů byl i Vince Carter. Pro mě to byl jeden z nejoblíbenějších hráčů vůbec, takže to, že mohl sledovat a komentovat náš zápas, byl pro mě hrozně vzácný moment.

Došlo v olympijské vesnici i na osobnější hovory s českými sportovními hvězdami?
Já se bavil s (vítězkou loňského tenisového Roland Garros) Bárou Krejčíkovou, oba jsme mimochodem rodáci z Ivančic. Věděli jsme o sobě už dřív, protože můj nejlepší kamarád z Brna dělá kondičního trenéra a jedno léto trénoval i Báru. A na olympiádě jsme se konečně mohli seznámit i osobně.



V japonské lize za sebou máte už i české derby s Ondřejem Balvínem, což by se ještě nedávno zdálo jako absolutní sci-fi. Jaké bylo?
Super. Byl to hodně dobrý zápas, pro nás určitě těžký. V pár situacích jsme se s Ondrou i bránili. Jeho Gunma vyhrála, protože měla lepší střelbu za tři. Těším se i na další vzájemné zápasy. Ondrovi jsem už před příchodem předával co nejvíc informací o lize. U něj v týmu je situace o něco odlišná, protože hodně mužstev má tři cizince, většinou pivoty, kteří se na hřišti střídají. Oni ale mají i jedno americké křídlo s japonským pasem, což je jejich nejlepší hráč, a je to na něm hodně postavené. Proto hrají trochu jinak, ale Ondra si na to zvykl dobře.

Jde tuzemskému publiku přiblížit, na kolik si přijdou největší americké hvězdy v soutěži?
Může to být pět set nebo sedm set tisíc dolarů za sezonu, říká se, že někdo má snad i milion. Dokonce i jeden z nejlepších Japonců. To jsem ale jen zaslechl.



Prý byla ve hře účast vás a Ondřeje Balvína v listopadovém okně světové kvalifikace, jak blízko to bylo?
Bavili jsme se o tom a bylo to celkem blízko. Celou dobu šlo o to, že v Japonsku byla nastavená 14denní karanténa po návratu a uteklo by nám tak dost zápasů (v Japonsku se hraje během víkendu dvakrát a běžná jsou i tři utkání týdně). Během listopadu se to snížilo na deset dní a pak se mluvilo o třech. A to už jsme si říkali, že bychom to mohli stihnout. Nevím, jestli to nakonec bylo schválené na úrovni vlády, ale liga později řekla, že i po snížení karantény na tři dny nenechají hráče trénovat a hrát zápasy po dobu deseti dnů. A tím to celé padlo.

A před Vánocemi jste se stal v B-League i zlým mužem...
(lehce se usměje) Je to pravda. Stal jsem se takovým „odpadlíkem”.

Jak se to přihodilo?
Hráli jsme zápas s Hokkaidem a přišlo mi, že tam byly nějaké nefér výroky rozhodčích vůči nám a v jeden moment už jsem toho měl docela dost, takže když jsem po jednom zákroku spadl kamsi do reklamy, při vstávání jsem do ní lehce kopnul a dostal jsem za to stopku na dva zápasy. Ale až dodatečně. V utkání jsem schytal jen technickou chybu, normálně jsem dohrál, ale pak se ozvali z vedení ligy, že to takhle posoudili.



Mělo vliv, kdo na té reklamě byl?
Asi jo, asi to byl nějaký významný sponzor. Tady v Japonsku jsou navíc ve všem takoví konzervativní, poslušní a málo věcí se tu odpouští.

Byl jste na koberečku i v rámci klubu?
To ne. Hned jsem se o tom ale bavil s trenérem i týmovým manažerem, kteří jako bývalí hráči se mnou soucítili, ale taky jsme mluvili o tom, že jsem důležitou součástí týmu, už mám zkušenosti a takové věci by se už neměly stávat. S tím jsem samozřejmě souhlasil a budu si na to dávat větší pozor.

Je v japonské lize stran nastaveného metru velký rozdíl hrát doma a venku, anebo se liší zápas od zápasu vůbec?
Z mého pohledu ty rozdíly doma a venku vidím. A ještě si myslím, že záleží i na tom, jaké jsou to týmy. Pro některé, co hrají výš, mi přijde, že se píská trochu víc než pro ty ze spodku. My jsme spíš ti, kterým se moc nepomáhá a kolikrát i hrajeme doma a jsme bití jako někde venku. Je to jen můj osobní názor, je ale podpořený i tím, co slýchám od spoluhráčů.