Trénování je pro mne nikdy nekončící proces

Trenérský nestor, který se i v 78 letech stále stará o rozvoj hráčů i trenérů v Česku. Zdeňku Janíkovi neřekne v basketbalových kruzích nikdo jinak než Abbé. „Trénování je náročná činnost, která vyžaduje systematičnost, trpělivost, pokornost, cílevědomost, a hlavně práci s lidským materiálem“ vypráví o svých zkušenostech z několika dekád Zdeněk Janík. Ze všech trenérů jej prý nejvíce inspiroval Ivo Mrázek.

Kdy jsi začal s trénováním a kdo jako trenér tě v začátcích nejvíce inspiroval?

Naplno trénovat jsem začal, tak jak to často u trenérů bývá, v roce 1987, kdy si basketbal zvolil můj syn. Ale již předtím jsem pomáhal v tehdejší Zbrojovce Brno jako asistent mých starších kolegů, například Zdeňkovi Bobrovskému. Ostatně již od konce 60. let jsem se kolem basketbalu pohyboval v různých rolích. Byl jsem členem výboru klubu i ve funkci hlasatele na utkáních tehdejšího velmi úspěšného týmu mužů Zbrojovky Brno. Díky tomu jsem měl možnost sledovat práci Ivo Mrázka, který mě inspiroval ze všech nejvíce. Domnívám se, že i řada mých brněnských kolegů trenérů vycházela z jeho práce.

Trénoval jsi hráče, kteří se později stali reprezentanty a měli úspěšnou kariéru. Na koho nejraději vzpomínáš a proč? 

Z dřívější doby bych zmínil Tomáše Grepla, Radka Nečase, Pavla Slezáka, o něco později Tomáše Kyzlinka. Všichni se již v žákovských letech jevili jako velmi talentovaní a bylo na nich vidět, že mají basketbal velmi rádi. Tomáš Grepl a Radek Nečas se ještě jako dorostenci uplatnili v nejvyšší mužské soutěži. Tomáš Kyzlink záhy odešel do zahraničí. Pavlovi Slezákovi to trvalo déle, ale i on se uplatnil v reprezentaci, a o tom, jak je výjimečný svědčí skutečnost, že i ve svých 40 letech stále hraje na vysoké úrovni. Neměl bych však zapomenout na Davida Jelínka a Patrika Audu, kteří si zvolili velmi úspěšnou basketbalovou budoucnost v zahraničí. V současnosti mě nejvíce zaujal Jakub Nečas, na jehož vývoji jsem měl rovněž čest se podílet. U něj mě zaujala jeho nezměrná píle, pracovitost, a i přes mladistvý věk celkový postoj k životu, nejen tomu basketbalovému.

Co pro tebe bylo úspěchem u mládežnických kategorií a později v seniorských? Změnilo se u tebe vnímání těchto pocitů s odstupem času?

U mládežnických kategorií, u nichž působím většinu své trenérské činnosti, jsem za úspěch považoval, že řada mých odchovanců zůstala i nadále u basketbalu, a to na různých úrovních. Od reprezentantů přes ligové hráče, až po hráče nižších soutěží, nebo se z nich stali trenéři basketbalu a někteří i rozhodčími. Samozřejmě každé vítězství, ať už v jednotlivých utkáních, nebo v soutěžích, bylo vždy třešničkou na dortu a moc mě potěšilo. V seniorských kategoriích bylo největším úspěchem co nejlepší umístění v soutěžích. 

Jaká byla tvoje filozofie jako hlavního trenéra u mládežnických družstev?

V první řadě jsem vždycky kladl největší důraz na celkovou výchovu mladých lidí a jejich nasměrování ke kladnému vztahu jak ke sportu, tak i k běžnému životu. Mou základní trenérskou filozofií bylo a stále je zaměření na důkladné a správné procvičování individuálních herních činností. Z pohledu strategie hry pak vycházet z co nejlepší obranné činnosti s rychlým a co nejjednodušším přechodem do útočné fáze.

Co ti nejvíc pomohlo, když jsi souhlasil s trénováním profesionálního týmu v nejvyšší soutěži?

Nabídka trénovat v nejvyšší soutěži přišla nečekaně v průběhu sezóny 2002/2003. Do té doby jsem působil pouze u mládežnických kategorií a zkušenost s trénováním dospělých jsem měl pouze z působení u vysokoškolských týmů Masarykovy univerzity. Měl jsem krátkou dobu na rozhodování a musel jsem zařídit řadu záležitostí, zejména pak působení na Masarykově univerzitě. Po konzultacích s kolegy trenéry, kteří působili v profesionálních soutěžích a poté, co mě vedení klubu ujistilo, že ve smlouvě bude uvedeno, že mi umožní vykonávat pedagogickou činnost, jsem se s klubem dohodl. Podstatným motivem pro mé rozhodování do toho jít, byla chuť poznat něco nového v rámci trenérské činnosti. Dosti to souviselo i s mou pedagogickou činností, kterou jsem vždy považoval a považuji za hlavní náplň mé práce.

Jak vnímáš role hlavního trenéra a asistenta? 

Za celou kariéru jsem měl možnost být v obou rolích. Až nyní po dlouholetých zkušenostech si mohu dovolit vyslovit svůj názor. Za nejdůležitější považuji vyjasnění vzájemných kompetencí a vztahů. Vím z vlastních zkušeností, že se to vyvíjí v průběhu činnosti. Považuji však za důležité oddělit samotný tréninkový proces a utkání. Hlavní trenér řídí tréninkový proces, určuje směr a cíle tréninkového procesu, avšak vše konzultuje s asistentem. Spolupráce by měla probíhat formou vzájemné diskuze na stejné úrovni. Asistent by se neměl bát vyslovit i negativní názory, které by hlavní trenér měl přijímat a pracovat s nimi. Důležité je rovněž rozdělení činností v tréninkových jednotkách. Například asistent vede zahřívací a závěrečnou část, příkladně při nácviku strategie a herních situací se hlavní trenér věnuje útočné fázi a asistent obranné. V rámci přípravy na utkání si oba rozdělí jednotlivé úkoly. Jedna z možností podle mých zkušeností je, že asistent trenéra připraví rozbor hry jednotlivých hráčů a systémů soupeře, hlavní trenér poté určí po vzájemné konzultaci strategii v utkání.

Co jsi vždy od asistenta vyžadoval?

V průběhu utkání musí mít hlavní slovo jednoznačně hlavní trenér. Asistent je v roli pomocníka. Sleduje situaci na střídačce, podle možností podporuje hráče, sleduje dění v rámci stolku a časomíry a je připravený poradit hlavnímu trenérovi. Za důležité považuji i to, že při oddechových časech k hráčům hovoří pouze jeden z trenérů, z velké většiny hlavní, a to po případné krátké předcházející konzultaci. Nutno dodat, že i v této oblasti došlo k významným změnám. V současnosti se na práci s týmem podílí realizační tým, který často kromě hlavního trenéra, tvoří sportovní manažer, někdy i dva asistenti, kondiční trenér a fyzioterapeut. Za mého působení v nejvyšších soutěžích tomu tak nebylo. Společně s asistentem a masérem/fyzioterapeutem jsme vše zvládali sami.

Kde jsi v průběhu trenérské kariéry čerpal další vědomosti a kdo tě nejvíce inspiroval?

Vzhledem k mé pedagogické činnosti, jsem měl jednodušší přístup k mnoha zdrojům a snažil jsem se toho využít. Průběžně jsem se zajímal o nové poznatky, nejen týkající se basketbalu, ale související s problematikou tréninkového procesu jako takového. Sledoval jsem práci kolegů-trenérů a od každého jsem se snažil si něco vzít. Někdy se jednalo i o věci, které se daly považovat za negativní. Většinou se jednalo o brněnské trenéry, kteří byli vesměs velmi dobrými. Vyjmenovat je, by zabralo dosti místa a nerad bych na některého zapomněl. Dá se říci, že inspiraci jsem čerpal od všech. 

Jaké klíčové body vidíš v současnosti při vedení a přípravě mladých basketbalistů a basketbalistek?

V průběhu trenérské kariéry se můj přístup k vedení a přípravě mladých hráčů a hráček měnil v návaznosti na vnější vlivy. Myslím tím skutečnost, že dříve nebylo tolik potřeba mladé hráče (hráčky) přesvědčovat k systematické práci. Nebylo tolik jiných zájmů a oni si jaksi automaticky více vážili toho, že mají možnost sportovat. Proto si trenéři mohli dovolit „tvrdší“ přístup v požadavcích na jednotlivé svěřence. V současnosti je to rozdílné. Přestože podmínky pro tréninkový proces se neskutečně zlepšily, kluby zajišťují lékařský dohled, na tréninkovém procesu se podílejí specializovaní kondiční trenéři a fyzioterapeuti, probíhá vzdělávání trenérů formou seminářů, tak klíčovým bodem je podle mého názoru průběžná kladná motivace svěřenců! Pokud se trenérům podaří přesvědčit hráče a hráčky, aby se basketbal stal z jejich vnitřního přesvědčení jednou z náplní života, stane se trenérská práce mnohem jednodušší.

Jsi dlouholetý pedagog a školitel trenérů basketbalu na Masarykově Univerzitě. Musel jsi sledovat všechny trendy vývoje basketbalu. Jaké změny tě nejvíc zaujaly v přípravě hráčů, vedení zápasů či samotné týmové hře?

Docela složitá otázka, která by vyžadovala větší čas a prostor. Pokusím se odpovědět po částech. Téměř dvacet let se podílím na vzdělávání trenérů basketbalu. Za tu dobu se průběžně měnil systém vzdělávání, rozvoj elektroniky se projevil zejména ve velkém zjednodušení komunikačních zdrojů, nabídky učebních materiálů. Ekonomické podmínky umožnili zase zajištění adekvátního odměňování kvalitních lektorů. Došlo k rozvoji poznatků ve specifických oblastech tréninkového procesu, jako jsou například kondiční, fyzioterapeutické, psychologické, výživové, které jsou v širší míře ve vzdělávání využívány. S nadsázkou mohu dodat, že „basketbal je stále stejný“! Tedy „dribluje se, přihrává se, hraje se na koš a brání se“. Samozřejmě i zde došlo k velkému posunu ve formě nových přístupů. 

A jaký trend vnímáš nyní jako určující?

Za nejpodstatnější trend vývoje basketbalu považuji jednoznačně kondiční stránku ve spojení s perfektním zvládnutím technických prvků jednotlivých hráčů a hráček. Jsou to spojené nádoby, které nelze oddělovat. Z pohledu herního výkonu jednotlivce by nemělo smysl, kdyby hráč byl rychlý a měl vynikající výskok, avšak při tom zároveň nedokázal zvládat práci s míčem. To souvisí i s trendem vývoje týmové hry družstev. Dokonalé zvládnutí techniky a kondice jednotlivců dává základ pro týmový výkon. Zde vidím největší trend směřující k co nejrychlejší přechodové fázi, a to jak ve smyslu útoku, tak i obrany a co možná nejjednoduššímu zakončení. To vše vyžaduje kvalitní práci v oblasti mentálních předpokladů jednotlivých hráčů a hráček. Zde shledávám velký prostor pro práci trenérů. Domnívám se, že v dnešní době je to daleko složitější proces, než v kondičních a dovednostních předpokladech.

Co bys poradil začínajícím trenérům v rámci osobnostního i odborného rozvoje?

Předpokladem je, že si trénování vybrali s jasným cílem a s vědomím, že se jedná o velmi náročnou činnost, která vyžaduje systematičnost, trpělivost, pokornost, cílevědomost, a hlavně práci s lidským materiálem. Rád bych rovněž poukázal na skutečnost, ke které jsem se dopracoval v průběhu mé trenérské kariéry. Doporučil bych všem začínajícím trenérům, aby se věnovali „americké“ terminologii ve své trenérské činnosti. Z počátku jsem k tomuto byl značně skeptický. Avšak postupně jsem si uvědomoval její důležitost. Anglická terminologie je stručnější a výstižnější. Ve vrcholovém basketbalu se bez ní žádný trenér neobejde! Trénování je nekončící proces spojený s neustálým vzděláváním a sledováním nových trendů. Za nutné rovněž považuji vzájemnou vstřícnost mezi trenéry a vzájemné sdílení poznatků. Vždycky jsem zastával názor, že ze všeho, zdánlivě i nepotřebného, si lze něco odnést! 

Legendárního kouče a pedagoga Zdeňka Janíka vyzpovídal předseda ČABT František Rón.

Foto: Jan Russnák/Basket Brno