Rozhovor kalendář - Natálie Stoupalová

Nahlédněte do života talentované české basketbalistky Natálie Stoupalové, která svými výkony na hřišti okouzluje nejednoho fanouška. Natálie se s námi podělí o své zážitky z angažmá v Polsku i národního týmu, oblíbené volnočasové aktivity a o to, co ji motivuje k dosažení stále vyšších cílů. Připravte se na inspirativní povídání o vášni, odhodlání a radosti ze hry, která ji provází každým dnem. Pojďme se společně ponořit do jejího života na palubovce i mimo ni!

Jak vzpomínáš na své začátky v basketbalu? Předpokládám, že jsi začínala přímo v Javorníku. Co tě na tom sportu uchvátilo? Pamatuješ si, jestli jsi zkoušela i jiné sporty?

Pamatuji si to velmi dobře. V Javorníku nebylo kromě fotbalu a basketbalu moc jiných možností. Volejbal tam sice byl, ale spíše pro starší děti. Fotbal tam byl vždy hlavní, táta tam dělal trenéra i něco jako předsedu klubu. K basketbalu mě přivedly dvě kamarádky, které mě jednou vzaly na trénink. Od té doby jsem si basket zamilovala. Bylo to hlavně díky skvělé partě holek, která mě tam bavila. Zkoušela jsem i fotbal, ale tam jsem byla jediná holka mezi kluky, což mi úplně nevyhovovalo. Takže jsem si vybrala basketbal a chytlo mě to.

Jak moc tě ovlivňuje návrat domů, do Javorníku? Máš pocit, že tě místní stále podporují?

Ano, určitě. Když se vracím domů, cítím velkou podporu od místních lidí. I když některé starší lidi osobně neznám, potkám je třeba na ulici a slyším: „Jé, ty jsi ta basketbalistka, vidíme tě v televizi, fandíme ti!“ To mě vždycky zahřeje u srdce. Město organizuje různé akce, kam mě zvou, a já si toho moc vážím. Je skvělé vědět, že rodné město sleduje, jak se mi daří, a podporuje mě, i když o tom třeba nevím. Vždycky mě to potěší, když mi to někdo řekne. Na Javorník nedám dopustit.

A co tvůj styl oblékání? Máš nějaké oblíbené značky, nebo nakupuješ podle toho, co tě zaujme?

Nemám vyloženě oblíbenou značku. Můj styl se mění podle toho, kde zrovna jsem. Když jsem v sezóně, oblékám se spíše sportovně, protože většinu času trávím na tréninku nebo cestou na zápasy. Mimo sezónu mám zase více příležitostí oblékat se elegantněji. Inspiraci hledám třeba na Instagramu o influencerek nebo Pinterestu. Občas mě zaujme, co má na sobě někdo kolem mě, a pak si snažím najít podobné kousky. Je zajímavé, jak to člověk slyší v šatně, když přijdu na trénink nebo zápas oblečená pěkně a hned se všichni ptají, jestli jsem byla na rande, nebo proč nemám tepláky nebo legíny.

Péče o vzhled a vlasy – je to pro tebe jako profesionální sportovkyni složité?

Je to trochu výzva. Mytí vlasů si plánuju podle zápasů, protože nerada hraju s čerstvě umytými vlasy – jsou pak příliš hebké a létají všude kolem. Jsou to takové klasické holčičí starosti, protože mimo basket chci chodit s rozpuštěnými vlasy, protože je to pohodlnější. A jde to dohromady i s tím oblékáním, protože jsem pořád holka a chci si připadat krásná a sebevědomá. Co se týče líčení, to mám moc ráda jako hodně sportovkyň. Je to pro mě přirozená součást každého dne. Neříkám, že se na zápasy líčím výrazně, ale i lehké líčení mi pomáhá cítit se sebevědoměji. Ráda o sebe pečuji a vždycky mám u sebe svoji kosmetickou taštičku.

A co jídlo a káva? Máš v Gdyni svá oblíbená místa?

Teprve si je hledám. Snažím se objevovat nové podniky a nechodit pořád na stejná místa. Gdyně mě mile překvapila – je tu hodně kaváren a restaurací. Na Instagramu mám uložené tipy a postupně je zkouším. Baví mě, že je tu spousta moderních a stylových podniků. Trochu jsem se bála, protože jsem zvyklá z Brna na široký výběr, ale i tady se to hodně rozrostlo a je to super.  

Chybí ti něco z Česka, co v Polsku nemají?

Upřímně ani ne. Naopak, tady mají v supermarketech obrovský výběr věcí, třeba bezlepkových produktů, a to je skvělé. Nemám úplně intoleranci, ale občas mi to dělá lehce problémy, takže se snažím lepek vynechat. U nás v Česku bývá třeba jen pár regálů, zatímco tady je celý koridor. Je tu spousta zahraničních značek a široká nabídka, takže si nemám na co stěžovat. Když jsme z Javorníku kdysi jezdili nakupovat do Polska, tak tam byly jen malé obchůdky a malý výběr, to tady problém není. Možná to není tak známé, ale tady je to vlastně takové trojměstí Gndaňsk, Gdyně a Sopoty, takže je tady spousta lidí a také spousta podniků na všechno možné. 

Zpět k basketbalu – máš nějaké zápasy, které tě motivují, když si na ně vzpomeneš?

Určitě ano. Jedním z těch nejvýraznějších bylo vítězství proti USK na konci loňské sezóny. To byl jeden z mých nejlepších zápasů a mám na něj skvělé vzpomínky. Další je mistrovství Evropy – tam jsme jako tým předváděli úžasné výkony a já sama se cítila velmi dobře. Tyto momenty mi připomínají, že mám schopnosti hrát na vysoké úrovni, a motivují mě pokračovat. 

Když už mluvíš o motivaci. Co tě motivuje jít dál v basketu a šlapat do toho, i když se ti úplně nechce?

Dobrá otázka. Beru to tak, že ta tvrdá letní příprava se strašně vyplácí pak v průběhu sezóny. Hodně to pociťuji letos, kdy jsme místo přípravy hrály předkvalifikaci o MS v Mexiku, na fyzickou přípravu najednou nebylo tolik času a je to znát. Takže je mojí motivací prostě připravit své tělo co nejlépe tak, aby podávalo co nejlepší výkony. 

Jaký je rozdíl mezi polskou a českou ligou?

Jednoznačně je tu vyšší kvalita zápasů a celé soutěže. Před Vánoci jsme hrály s posledním týmem tabulky a vyhrály jsme o deset bodů ne proto, že bychom hrály špatný zápas, ale i ten poslední tým je takhle kvalitní. To je velká změna oproti Česku, kde spoustu zápasů končí o třicet o čtyřicet bodů. Do každého zápasu tu musíte dát maximum a nemůžete si dovolit výpadky. A jsou tu přeci jen lepší haly, do kterých chodí více diváků, což je taky příjemné.

A co tvoje dlouhodobé cíle? Máš nějaké, ať už sportovní nebo životní?

V basketbalu je můj největší sen zahrát si Euroligu. Považuji ji za vrchol, kterého může evropská basketbalistka dosáhnout. Také bych si jednou chtěla zahrát o medaile na mistrovství Evropy a samozřejmě bych ráda reprezentovala na olympiádě – to je sen každého sportovce. Jinak se ale vždycky v hlavě vrátím k tomu, že chci žít tím, co je teď a tady a to je pro mě nejvíc. Budoucnost se vždy nějak vyvrbí.