Rozehrávač s nejdelším jménem a divočina pod Vesuvem

Reprezentační kapitán má po posledních dvou sezonách v zahraničí pro strach uděláno a jen tak něco jej nerozhodí. Přesto když přijde angažmá, které prověří pevnost jeho charakteru, musí se zakousnout jako buldok, aby vše se ctí ustál.

V jednom klubu sídlícím pod legendární sopkou Vesuv totiž basketbalový život není pro cizince, ale ani pro domácí borce žádnou procházkou růžovou zahradou. Víc už ale pověděl Vojtěch Hruban na startu kvalifikačního okna vlastními slovy.

Vojto, co čekat od netypického dvojutkání s Nizozemci uprostřed evropské kvalifikace?
Budou to zápasy, které nám mohou zajistit postup na EuroBasket, takže budou hrozně moc důležité. Uvidíme, jak se to bude vyvíjet ve skupině v utkáních mezi Británií a Řeckem. Já bych se nedivil, kdyby tam bylo nějaké překvapení a Británie aspoň jeden zápas vyhrála a tu skupinu hodně zamotala. Kdyby se nám povedlo dostat Nizozemce v tuhle chvíli pod sebe a bylo by hotovo, tak by to bylo samozřejmě fajn, protože to poslední okno bude hodně ošemetné. Z tohoto pohledu to budou klíčové zápasy skupiny, protože Nizozemci ještě nevyhráli, a pokud je dokážeme dvakrát porazit, tak máme hotovo.

Těšíte se hlavně na domácí duel před fanoušky v Pardubicích?
První zápas kvalifikace jsme doma s Británií vyhráli. A chceme si udržet domácí neporazitelnost. Je to i potřeba vzhledem k vývoji ve skupině. Nizozemce bychom měli porazit, přestože to nejsou žádní nazdárci. Mají spoustu dobrých hráčů v evropských soutěžích, ale je to tým, který musíme nechat pod sebou, když chceme postoupit.

Jak se tým soupeře obměnil od posledního měření sil na EuroBasketu v Praze?
Na jejich straně  proběhla obměna ještě víc než u nás. Kromě rozehrávače van der Vuursta de Vriese, který má nejdelší jméno v Evropě a který na Evropě tolik nehrál, je tým v podstatě úplně jiný. Stěžejní hráči jsou úplně jiní a z těch zkušeností s nimi tolik těžit nemůžeme, na druhou stranu jsou to hráči, kteří hrají ve španělské ACB. Je tam i jeden můj spoluhráč z Francie. Takže je jakoby známe, podíváme se na video, ale myslím si, že teď  ty týmy jsou o hodně jiné, než byly na EuroBasketu.

Nizozemce vede izraelský kouč, jde tedy čekat i izraelský styl hry?
Ještě jsem je tolik neviděl, ale van der Vuurst je hlavní tvůrce hry a má okolo sebe střelce a pár pivotů, kteří jsou dobří ve sbíhání. Základ bude zastavit jeho. On jejich hru tvoří a je ten hlavní, který bude udávat tempo. Pokud se nám podaří zastavit jeho, tak to bude hlavní. Předpokládám, že trenér soupeře k tomu bude hru směřovat, protože van der Vuurst je jejich hlavní zbraň.

Pokud by se podařilo na venkovní zápas posílit tým o Tomáše Satoranského, bude to s vaší rozehrou zásadně jiné?
Jiné ty zápasy budou. Se „Satym” hrajete jinak než bez něj. První zápas budeme muset mít víc kolektivní úsilí na míči, budeme muset víc tvořit my další, ať už to bude „Boči” (Bohačík), „Kyzi” (Kyzlink) a asi něco i já z křídla. Budeme se muset víc střídat u té úlohy vytvářet pozice pro ostatní. Až přijede „Saty”, tak to bude zase na něm jako vždycky.

Jak se vám zatím zamlouvá nové angažmá v jihoitalském Scafati?
Není to ideální. Nevyvíjí se to celé tak, jak bych chtěl, a je to v řešení, takže to bohužel teď nemůžu moc komentovat. Není to určitě tak, že bych tam byl spokojený.

Vraťme se tedy i k minulé sezoně, jak jste vyhodnotil roční misi ve francouzském Cholet?
To jsem vyhodnotil super. Byl to dobrý rok, i osobně byl fajn. Měl jsem nějakou horší část uprostřed sezony, kdy jsem měl zdravotní trable, chvilku jsem vypadl z rotace, ale na konci sezony jsme se do toho zase vrátil a opět to bylo dobré. Byl jsem stabilní částí týmu, hrál jsem, měl jme tam dobré zápasy a týmově jsme plnili, co bylo potřeba. Dostali jsme se do ligového play-off, nakonec s tou sezonou byl celý klub spokojený. Z toho pohledu to bylo fajn a osobně musím říct, že jsme byli super spokojení. Cholet je sice malé město, moc tam toho není, ale okolo je spousta věcí, co dělat. Žilo se nám tam dobře, našel jsem si spoustu přátel, se kterými jsem pořád v kontaktu a se kterými i v kontaktu budeme. Sezona člověka sblíží a musím říct, že lidsky jsme si s některými těmi kluky hodně sedli. Je to tak, že se určitě budeme vídat i dál. Z toho pohledu nemůžu říct na Francii špatné slovo.

Byla šance zůstat?
Ve Francii jsme se o tom bavili, ale od týmu odcházel trenér a přebíral to asistent, který chtěl jít trochu jiným směrem, takže do toho jsem jim úplně nezapadal. Bavili jsme se o tom, ale ta role by byla asi menší a nakonec se rozhodli obsadit mojí pozici Francouzi, protože to pro ně bylo důležité, že jim to nevycházelo na cizince. Bavil jsme se i s ex-trenérem, který přešel do Štrasburku. Nakonec to nedopadlo, ale tak to prostě někdy chodí.

Jak se pak zrodilo Scafati?
Někdy na začátku září mi napsali poprvé, že by měli zájem. Já jsem to napoprvé odmítl, protože Scafati nemá úplně nejlepší pověst v basketbalu. Je to místo, které není pro každého. Oni se ale ozvali pár dní nato, že by opravdu opravdu měli zájem, zvedli nabídku finančně i s tím, že zaplatí i školu pro děti. Tam jsem si říkal, že už mi došly výmluvy, proč to nevzít.

Scafati leží v blízkosti Neapole, co o něm jde říct?
Je přímo připojené na Pompeje. Je to v podstatě jedno město, kde Pompeje začínají, a Scafati končí. Je to úplně jiný svět, než jaký jsme znali z Čech, Francie nebo Londýna. Je to blázinec, prostě jih Itálie.

Jak by to šlo víc popsat?
Upřímně, prezident je totalitní vládce celého klubu, je to hodně emotivní a 24 hodin po zápase se může stát absolutně všechno. Když se prohraje, všichni se nejbližších 24 hodin jen bojí, co přijde za trest, a co se komu stane. Takhle nějak to funguje a pak se to většinou nějak hasí. Je to zvláštní. Prezident ten klub vlastní a financuje a bez něj by nemohl fungovat, na druhou stranu ty opratě drží železnou rukou a ne vždy to úplně pomáhá výsledku. Nějak jim to posledních pár sezon funguje, ale není jednoduché v tom hrát.

Týká se ten strach po porážkách hlavně cizinců, nebo úplně celého týmu?
Všech. Někdo mi tam říkal, že posledních patnáct let neměli nikdy jednoho trenéra celou sezonu. Vystřídá se jich tam obvykle několik za rok, třeba se stalo, že trenér vyhrál sedm osm zápasů v italské lize v řadě, což už je velice slušné, protože to je klub ze slabšího průměru, a pak se dva zápasy prohrály a stejně šel. Nikdo tam nemá nic jisté.

Jak se v reálu naplnily přísliby, s nimiž jste přicházel, když číselně máte ve čtyřech zápasech odehráno v průměru deset minut?
Absolutně opačně. Šel jsem do toho s tím, že o mě hodně stojí, když jsem to napoprvé odmítl, byť jsem samozřejmě věděl, do čeho jdu, že to nebude sezona bez dramat, nebude to jednoduché a bude se stávat, že budou extra videa, extra tréninky, ale říkal jsem si, že nám to s rodinou za to stojí. Jenže hned od začátku trenér, který o mě hrozně stál, nevím, jestli podcenil skauting, nebo se mu na mojí hře něco nelíbilo, ale nedostal jsem v žádném zápase šanci a ve chvíli, kdy mi řekli, že ji dostanu, tak přišel další cizinec a už to bylo složité i v tom, že nás bylo víc cizinců (něž může hrát), a situace nebyla dobrá.

Když kdysi třeba Muli Katzurin dával v Nymburce trestné tréninky v brzkých ranních hodinách po návratu ze zahraničního zápasu, jak to vypadalo na jihu Itálie?
Tady byla obecně daleko vyšší frekvence tréninků. U Muliho Katzurina to, myslím, bylo i tak, že dával tréninky po zápase, kde vznikl opravdu nějaký problém, že se nevyhrálo, když se mělo, nebo nebyl dobrý výkon. My dostali extra individuální tréninky po zápase, kdy jsme prohráli o dva body v koncovce s euroligovým Milánem, po slušně odehraném utkání. A stejně polovina lidí měla pak individuální trénink.

Po zhlédnutí dokumentu třeba o fotbalovém bohovi Neapole Diegu Maradonovi a o tom, co pro místní fanoušky fotbal a klub znamená, se nejde nezeptat, jak se to v tomto regionu propisuje do basketbalu?
Není to tolik. S fanoušky je tam daleko menší kontakt, klub nedělá žádné eventy a podobně a s fanoušky se po zápase tým nepotkává, tedy kromě jednoho incidentu, kdy nám trochu bouchali na dveře autobusu, ale to by byla historka na jindy. Navíc tím, že nemluvím italsky, se mi tohle docela vyhýbá. Samozřejmě když se prohrává, není to příjemné a ten jih takový umí být.

Jaké je Scafati jako místo pro život mimo basketbal?
Je to jiné než u nás. Scafati není nějak hezké nebo upravené město, ale je to zase 40 minut na pobřeží moře, kam jsme v létě mohli jezdit. Město leží přímo pod Vesuvem, příroda je tam krásná a není problém tam sezonu strávit.

Vaše děti po zkušenosti z Londýna, Francie a teď z Itálie budou velmi záhy dost mezinárodně zkušené, že?
To jo. Rodině musím poděkovat, že to takhle zvládá. Manželka má trochu nomádský gen a ráda cestuje, objevuje, a když jsem si doma v Čechách užíval dlouhé léto, tak už říkala, že by někam jela. (směje se) Musím jí poděkovat, jak mě podporuje. Syn je ještě malý, tomu je to napůl fuk a dcerka, která je starší, je statečná, jak zvládá ty školy a další. Teď je spokojená, protože jsme našli školu, která je sice italská, ale byla pro Italy, aby se učili anglicky, takže se dokázala v pohodě domluvit. Ve Francii to bylo trochu těžší, ty znalosti angličtiny tam byly slabší, takže se dcerka trochu trápila, ale zvládá to. Pak se o to víc těší do české školy, to je vyloženě nadšená, když tu může do školy jít.