Palyza: Už ani vtípky nešly

Pokud sledujte instagramový účet @cz.basketball, mohli jste včera projít skoro celý imigrační proces po příletu na olympijské hry do Tokia. Lukáš Palyza se stal jeho průvodcem a v instastories ukázal sedm z deseti stanovišť. Dostat se na olympijské hry v roce 2021 prostě není ani pro sportovce jednoduché.

Čeští basketbalisté si letos opravdu užijí cestování. Pro svou olympijskou vstupenku si museli zaletět do kanadské Victorie, která je až na samém okraji západního pobřeží amerického kontinentu. Dva týdny po návratu už nabrali opačný směr. Ani do japonského Tokia to rozhodně není co by kamenem dohodil.

„Člověk to vždycky nějak zvládne, ale bylo to opravdu náročné. Dvanáctihodinový let z Paříže byl pro mě asi nejdelší v životě. Cesta byla náročnější než do Kanady. Hlavně proto, že letadlo bylo plnější. Cestou na kvalifikaci jsme každý pro sebe měli troj nebo čtyřsedačku a mohli jsme se natáhnout,“ vzpomínal s lehkou nostalgií na nedávný let Lukáš Palyza.

Když měříte přes dva metry a přežijete dvanáctihodinové peklo zaseklí do letadlové sedačky, máte pocit, že je vyhráno… „Jenže nás náročnější část čekala po tom, co jsme dosedli v Tokiu,“ usmíval se už z olympijské vesnice notně unavený nymburský křídelník. Než byli basketbalisté vpuštěni na japonskou půdu, museli projít několikahodinovou procedurou.

„Imigrační proces měl až deset kroků. Šli jsme po zavřeném terminálu určeném jen pro tuhle kontrolu. Každých 200, 300 metrů jsme dostali papír a na dalším stanovišti nám ho vyměnili za něco jiného. Bylo to ze začátku až vtipné,“ pousměje se Palyza při té vzpomínce.

„Ondru si tam celkem intenzivně proklepávali.“

Postupem času ale celou výpravu smích opouštěl. Vítězila nad ním únava. „Po tak dlouhém letu se člověk už těší jen do postele. Zkoušeli jsme nějaké vtípky, ale člověk už na to ani neměl mentální sílu,“ popisuje. Po imigrační kontrole a vyzvednutí zavazadel přišlo nekonečné čekání na výsledky testů na covid.

To ale nebylo jediné, na co museli čeští basketbalisté čekat. U kontroly se zasekli dva pivoty. Ondřej Balvín a Patrik Auda totiž po konci na olympiádě v Japonsku už zůstanou a začnou se chystat na start v tamější basketbalové lize.

„Mají trochu jiná víza, protože příští rok budou hrát v Japonsku. Ondru si tam celkem intenzivně proklepávali. Na něj jsme u zavazadel čekali přes 30 minut. Nechci, aby to vyznělo, že nás Ondra zdržoval, ale ve výsledku to tak bylo,“ popíchl Palyza z legrace nejvyššího muže české sestavy. Před spěchem dostal přednost týmový duch: „Nechtěli jsme ho tam nechat samotného. On tam řešil ještě něco nad rámec naší olympijské výpravy.“

„Čekali jsme, že to bude až sedm hodin, jak se psalo na internetu. Prvních sedm kroků trvalo asi hodinu a 15 minut. Z toho jsme byli nadšení. Pak jsme ale na imigračním, zavazadlech a hlavně při čekání na výsledek testu ztvrdli další dvě hodiny. Celkově to bylo kolem čtyř hodin, ale podle toho, co člověk slyšel, byl to jeden z lepších případů,“ mohl si oddechnout.

Po zdánlivě nekonečné cestě tak českým basketbalistů otevřela své brány olympijská vesnice. Po 41 letech… „Ta atmosféra na mě dýchla, i když spousta věcí je v rámci omezení nepříjemná. Člověk se těší, že bude žít v rámci toho svého olympijského týmu a seznámí se s ostatními sportovci. Jsme ale v takovém módu dnešní doby. Je to ale úžasné místo v tokijském zálivu a výhledy jsou úchvatné,“ porovnává Palyza aktuální výhled s tím v Kanadě na přistávající hydroplány v zálivu.

„Byli jsme v šoku, když jsme viděli, jaké budovy tu vyrostly a vnitřek se zařídil tak, aby se sem vešlo co nejvíc sportovců. Je evidentní, že spousta věcí je dělaná z kartonu a lehkých materiálů. Až olympiáda skončí, vznikne z toho opravdu lukrativní místo s novými byty,“ předpovídá budoucnost olympijské vesnice. Ta ale musí nejdřív posloužit sportovcům a mezi nimi i českému basketbalovému týmu, který je jediným zástupcem Česka v kolektivních sportech na letošních olympijských hrách.