Otec Peterka v lize kuřáků a zemi silničních kaskadérů
Patří do skupiny reprezentantů, kteří mohou na téma svého aktuálního angažmá rozpoutat nefalšovanou talk show.
Člen početného basketbalového klanu Martin Peterka je navíc nadaným vypravěčem a mohl tak do nejroztodivnějších zákoutí nového působiště v týmu nováčka turecké ligy zabrousit ve skutečně velkých a ukrutně zajímavých detailech, jež nevynechají velice nevšední spoluhráče i nehorázně odvážné účastníky silničního provozu.
Martine, při už dvou tureckých zářezech na pažbě vašich angažmá, jakou basketbalovou destinací je země půlměsíce pro Středoevropana?
Srovnání německé, francouzské a turecké ligy by ve vašem podání vyznělo jak?
Za nejkvalitnější bych dal určitě tureckou a pak francouzská liga je o trochu lepší než německá, ale tím bundesligu nechci vůbec snižovat. Je super, ty tři roky se mi tam hrozně líbilo, osobně se mi tam hrálo líp a třeba turecká a německá liga se porovnávají těžko. Tohle se ale taky hodně změnilo, třeba po stránce kvality cizinců. Dva roky zpátky v Turecku měli maximálně pět cizinců na tým a teď je to sedm, ale vždycky musí být na hřišti aspoň jeden Turek. Cizinců je tak všude víc, ale týmy potřebují i nějaké kvalitní domácí hráče.
Pro tureckou ligu hovoří zřejmě hráčská kvalita, že?
To určitě platí. Je tu 16 týmů, a když jsme to s kluky počítali, tak 11 jich hraje nějakou soutěž. I finančně je Turecko daleko výš než třeba Německo, co jsem tak slyšel od kluků, jak to je v ostatních týmech. Tady jsou ty možnosti až několikanásobně jinde, když to srovnám s těmi dalšími ligami. Jedni z nejlíp placených hráčů Euroligy jsou ve Fenerbahce nebo Efesu, přičemž v lize se berou i desítky tisíc dolarů za měsíc (10.000 dolarů je aktuálně 240.000 korun). A mluvím tu o širší špičce, nejen o hrstce nejlepších hráčů.
Je převažující herní styl v soutěži hodně zaměřený na obranu?
To bych ani neřekl, jen ta kvalita cizinců je tu velká. Spíš ty týmy hrají útočně a navíc často odlišnými styly. Když jsme hráli s Bahcesehirem, který měl i jednoho z nejlepších Poláků Ponitku, tak přes něj, ač je to křídlo, hráli dolů do podkošového postavení. Denizli zase hrálo víc přes rozehrávače, ale nějak víc to na obranách založené není.
Jan Veselý kdysi říkal, že v turecké lize se fauly pískají, až když praskají kosti. To platí stále?
To jo, je to hodně tvrdé a fauly se pískají, až když už je to hodně tvrdý zákrok. Navíc je to umocněné tím, že když hrajeme doma, a písknou se až ty tvrdší fauly, tak je k tomu super ta reakce fanoušků. Vyvíjejí tlak na rozhodčí, jsou schopní na ně hodně řvát i ukázat nějaký ten prostředníček. Já si na fyzickou hru už zvykl a v současném týmu jsem se od začátku cítil dobře. Je to nováček soutěže a já tu mám dost velkou roli.
Je pro týmy z hlediska metru sudích těžší hrát venku?
Jaký tým má Yalova? Z prvních sedmi zápasů to máte 1-6 a výhry asi nebudete získávat snadno...
Jako nováček máme za hlavní cíl určitě záchranu. Ten začátek byl strašně ovlivněný tím, že se tým skládal dost pozdě. Já přišel až jedenáctého září a říkal si, to už je pozdě, protože většinou už tou dobou letní přípravy končí. Byl jsem ale teprve druhý angažovaný cizinec a až týden před mým příchodem se vyměnil trenér, kdy tím novým je Turek. Začínalo se tak nanovo a já nic neprošvihl. Teď máme tým kompletní, ale posledního hráče jsme podepsali až před dvěma týdny. Nicméně i když máme jen jednu výhru, skoro jsme porazili Fenerbahce, které u nás vyhrálo až na konci zázračným způsobem. A porazit jsme mohli i Bahcesehir, který hraje EuroCup (pod Euroligou), když jsme 40 vteřin před koncem vedli o pět. Kdybychom to měli 3-4, nikdo by nemohl být překvapený. Už jsme sehranější a ty výhry by mohly přicházet častěji, i když soupeři tu lehcí nejsou.
Při průměrně 29 minutách ve hře (s 9 body) jste řádně vytížen, jste tedy prvním power forwardem týmu?
Pár zápasů zpátky jsem hrál 31 minut, takže stěžovat si určitě nemůžu. O pozici 4 se dělím se spoluhráčem ze Slovinska, přičemž teď jsem hrál víc já. Tým i trenér mě berou a hraje se mi tu dobře.
Jak složitě se váš příchod do týmu zrodil, když to bylo až na konci přípravy?
Byla to nejlepší nabídka, jakou jsem měl. Pomohlo i to, že mám agenta Turka, který má ten trh pod kontrolou. Léto bylo celkově bláznivé, ale nakonec to dopadlo asi tak, jak mělo. Na konci září se mi navíc narodila dcerka Dianka a mám teď i jiné starosti než basket.
Jak jste to vůbec zvládl s přítomností u porodu?
Do Turecka jsem odcházel už chvíli před porodem, ale jak se blížil, odletěl jsem z přípravy do Česka a pár dní tu zůstal. A už asi za měsíc budu mít obě holky v Turecku. Vlastně o to víc jsem se teď těšil na reprezentaci, že je budu moct vidět i u nás.
Zpět k basketbalu. Jakou hru vyznává váš kouč?
Překvapilo mě, že se hodně soustředíme na zónu, jinak máme klasickou hru s pick-and-rolly mezi rozehrávačem a pivotem a my tři ostatní co nejvíc roztahujeme hru. Samozřejmě chceme chodit co nejrychleji dopředu, ale když jsme teď hráli i celý druhý poločas v pěti, tak v 35. minutě už to do protiútoku tak neběží. Máme hodně dobrého tureckého rozehrávače, který se při postupu stal MVP celé druhé ligy, se kterým se mi hraje opravdu dobře. To je neskutečný borec! Vykouří krabičku denně a pak dá Fenerbahce 25 bodů. (směje se)
Prosím?!
Ta „kuřácká kultura” je tam neuvěřitelná. Týká se to realizačního týmu i některých hráčů. Upřímně, nebyl bych překvapený, kdyby 80 procent domácích hráčů v lize si občas nedalo. To je můj odhad. Nijak se to tu nehlídá, hráči si to řeší sami. A když si borec zakouří, a pak dá Fenerbahce pětadvacet, co mu můžeš říct? (smích)
Jak jste zatím ligu poznal z fanouškovského pohledu?
Mezi kluby jsou docela velké rozdíly. Když jsme hráli s Bahcesehirem nebo Ankarou, což jsou eurocupové týmy, a přijeli jsme k nim my, asi to pro jejich fanoušky není tak atraktivní a přišlo jich málo. To ve Francii a Německu to bylo daleko lepší, kdy se chodilo na všechny zápasy. V některých jiných týmech ta fanouškovská obec není tak dobrá, ale u nás, kde máme kapacitu kolem dvou tisíc, chodí plná hala a fanoušci nám hodně pomáhají. Umějí fandit, nadávat, všechno. Když jsme vyhráli ten první zápas, tak mám videa, jak už během zápasu tancují skoro na hřišti.
Už jste něco pochytil z turečtiny?
Sprostá slova jo, ale jinak mi ten jazyk přijde strašně náročný. Umím tak jen základní výrazy. Tady musím zmínit, že s tím kulturním šokem souvisí i to, že hrozně málo lidí tam mluví anglicky. Nevím, jestli je to všude, nebo jen v našem městě, ale je to tak a občas je to problém. Naštěstí máme v klubu aspoň jednoho člověka, který nám pomáhá.
Jak jsou na tom turečtí spoluhráči a jak vypadá vaše domluva při zápasech?
Jak byste zatím zhodnotil haly a infrastrukturu ligy?
Existují tu rozdíly, ale vcelku je to slušné. My nemáme nějakou top halu jako v Istanbulu, kde jsme hráli s Efesem, tam mají arény krásné, stejně jako v Bahcesehiru. Naše hala je starší, ale máme v ní všechno, voda ve sprše teče teplá a máme tam i popelník (směje se).
Jaká města jste při svých dvou štacích poznal?
Denizli bylo hodinu letadlem od Istanbulu směrem do Asie. Mělo to přes milion obyvatel, obrovské město, ale já ven extra nechodil a moc jsem toho nepoznal. Zmínil bych, že poblíž tam měli jednu celosvětově známou a moc hezkou historickou památku Pamukkale. A Yalova je v zálivu přímo pod Istanbulem, do kterého je to hodinu autem, což naši američtí spoluhráči hodně oceňují. Město má kolem tří set tisíc lidí, je u moře, a jak je menší, hodně se mi to líbí. Nejsou tam dopravní zácpy a lidi nás i poznávají na ulici.
Američtí spoluhráči mají odvahu do Istanbulu řídit?
Tam buď řídíš jako úplnej magor, nebo seš úplnej magor. (směje se) Vůbec tomu nerozumím a po pravdě nechápu, jak si tam můžou udělat řidičák. Prostě musíš předpokládat, co ty lidi v životě nemůžou udělat, a přesto to udělají. Člověk musí být za volantem pořád ve střehu. Jakmile si na to ale zvykneš, tak se to dá, i když pod auto kdykoli vběhne kočka nebo pes... My od klubu auta máme a na trénink mi to trvá asi deset minut. V Istanbulu ale věřím, že je to ještě něco jiného. Přišlo mi, že když jsem na začátku řídil podle pravidel, tak jsem do té místní dopravy nepatřil. Když seš v odbočovacím pruhu doleva, a neodbočíš z něj doprava, tak je něco špatně. Nebo když zastavíš na stopce, hned na tebe začnou troubit. Musím zaklepat, že se mi ještě nic nestalo, jen jednou jsem jel, a jak se tam toulá spousta koček a psů, tak mi najednou vběhl před auto pes. Tak jsem zastavil a čekal, než odejde, ale on se uprostřed silnice zastavil a začal kadit. (smích) Tak jsem musel čekat. To se mi ještě nikdy nestalo.
Jak je v listopadu u moře?
Ještě v září panovaly třicítky, teď už večer bývá asi šestnáct a dál se ochlazuje.
A co se ve městě dá dělat?
Jsou tam pěkné turecké restaurace v přístavu, kde kotví jachty. Je tam jeden dražší podnik, kde nás jako hráče už znají. U moře je pěkná kolonáda, ale na turistiku je tu hlavně Istanbul, kam jede trajekt, který stojí pár tureckých lir.
Na závěr vás ještě poprosím o analýzu toho, jak jiné budou nadcházející zápasy s Nizozemci ve srovnání se soubojem na EuroBasketu před dvěma lety?
To už je dávno a teď to bude hodně odlišné. Oni v kvalifikaci zatím prohráli o dva body doma s Řeckem a o čtyři v Británii, řekl bych, že budou docela nebezpeční, mají rozehrávače van der Vuursta, který hraje ve Španělsku, i další hráče v dobrých ligách a určitě to budou těžké zápasy. Jsem rád, že první hrajeme doma a doufám, že ho vyhrajeme. U nich to bude boj, a když uspějeme i tam, už budeme mít postup na EuroBasket. Musíme zvládnout hlavně ten první zápas, doufám, že nás přijde podpořit hodně fanoušků a bude dobrá atmosféra.