Nevešel jsem se do lodi. A tohle je největší čest

Před dvěma lety se objevil v reprezentaci U20 na evropském šampionátu, ale jen jako hráč širší rotace v epizodní roli. Loni mu pak kvůli zranění unikla nominace na nakonec slavnou univerziádu. A při už tříletém pobytu ve Švýcarsku tak stále letěl pod radarovým záchytem širší basketbalové veřejnosti.

I přes své nepřeslechnutelné příjmení a navzdory své nepřehlédnutelné výšce 212 centimetrů. Právě ta ale nyní 22letému centrovi Adamu Kejvalovi hodně napomohla k pozvánce na reprezentační soustředění výběru do 23 let v Poděbradech.

Adame, jak si po prvních dnech užíváte první zkušenost s dospělou reprezentací?
Jo, je to super. Trénuju celý život na to, abych reprezentoval Českou republiku. Je to pro mě největší čest, co může být. Já si to strašně užívám a určitě do toho dám všechno, co můžu. Doufám, že to bude dobré.  

Jaká byla vaše reakce na pozvánku od kouče Ocampa?
Byl jsem strašně rád. Celé prázdniny a celou přípravu jsem obětoval reprezentaci, abych tady byl dobrý. Je to vlastně můj vrchol prázdnin. Bylo to fakt hodně pozitivní a byl jsem velice rád.

A jako absolutní vrchol celého kempu vás čeká nabitý turnaj ve španělské Melille...
To je asi největší moment toho všeho, ale možná ještě důležitější je, že jsme se ukázali trenérovi a můžeme předvést, čeho jsme schopní. Jelikož já hraju ve Švýcarsku, tak moc nebyl prostor, abych ukázal lidem tady v Česku, čeho jsem schopen. Pro mě individuálně je to velice pozitivní a samozřejmě i ve Španělsku chceme uhrát co nejlepší výsledek a ukázat, co tady vyrábí Česká republika.

Jaký je váš první pocit z nového trenéra?
Strašně se mi to líbí, je to hodně komunikativní. Nutí nás hodně přemýšlet, což je strašně pěkné. Je to hodně jiné, než jsem byl u trenérů dosud zvyklý. Ještě k tomu je ta hra rychlá, pořád jsme v pohybu. Moc se mi to líbí.

Jaká byla vaše první profesionální sezona v nejvyšší soutěži, kterou jste absolvoval ve švýcarském Vevey s průměry 5 bodů a 4 doskoků za 15 minut?
Sezona byla dobrá, skončili jsme třetí v základní skupině. Bohužel na konci jsme měli nějaká zranění, takže to nevyšlo v play-off, jako to mohlo vyjít, ale stejně to hodnotím strašně pozitivně. Teď když jsem ještě dostal pozvánku do repezentace, tak je to taková trešnička na dortu.

Jak se v sezoně vyvíjela vaše minutáž?
Dostával jsem kolem 15 minut, musel jsem o čas bojovat s dalšími cizinci, což je úplně jiná liga, než když jste lokální hráč, tak to beru pozitivně. Jsem strašně rád za ty příležitosti, co   jsem dostal, a teď se od toho chci odrazit výš.

Zůstáváte i dál ve Vevey?
Nabídli mi, že můžu pokračovat, ale uvidíme, co budu mít za nabídky.

Kdy jste se do Švýcarska vydal poprvé?
Jsem tam už třetím rokem. Šel jsem tam hned po covidu, když mi bylo 19 let. Dostal jsem pozvánku od jednoho trenéra a teď uvidíme, kam půjdu dál.

Jak vypadá švýcarská liga?
Je to jiný basket než v Česku, protože tam mohou být jen tři cizinci na hřišti. Pro mě to tak bylo o hodně jiná zkušenost. Bojujete o minuty s dalšími cizinci, což jsou vždycky nejlepší hráči v týmu.

Jak se v zemi žije?
Jsem ve Vevey, což je hned u Ženevského jezera, takže si nemůžu stěžovat.

Ve Švýcarsku také studujete, bylo i to důvodem vašeho odchodu?
Bylo to malinko obojí. Já jsem chtěl původně do americké univerzitní NCAA, ale bohužel nastal covid, takže jsem se rozhodl zůstat v Evropě, protože to byla jediná možnost v té době. Ten klub, v kterém jsem byl, mi nabídl, že s ním můžu hrát a docela dobré příležitosti a k tomu jsem si tam našel dobrou školu, tak jsme si řekli, že to bude navazovat a že tam budu studovat a při tom hrát. Vybral jsem si obor hospitality, což je něco jako hotelovka, ale trochu víc obecné.

Loni jste smolně kvůli zranění přišel o zlatou univerziádu, to asi muselo hodně mrzet.
To bylo hodně smutné, ale zase jsem byl rád za kluky, že to tak zvládli. Hráli fakt suprově, sledoval jsem každý zápas. Bylo to strašně smutné, tři čtyři dny pře d odjezdem jsem si udělal výron, který jsem stěží dal do kupy před začátkem sezony, takže to bylo smutné. Byla by to fakt úžasná zkušenost.

Jak vaši basketbalovou kariéru prožívá táta Jiří, bývalý reprezentant ve veslování a nyní šéf Českého olympijského výboru?
Táta je samozřejmě můj největší fanoušek. Strašně mi fandí a je úplně nadšený. Vždycky ho informuju o všem a máme spolu super vztah.

Nechtěl jste jít v jeho šlépějích?
Zkoušel jsem to a chvíli jsem to dělal, když jsem byl mladší, ale nevešel jsem se do lodi (smích). A basket mě víc bavil, tak jsem skončil u něj. Jinak v rodině jsem první, kdo s basketem začal.

V mládeži jste prošel řadou pražských týmů, jaký to mělo důvod?  
Byl jsem takový mladý, nerozkoukaný, nevěděl jsem, co chci. A vyvíjel jsem se později. Byl jsem chvíli frustrovaný, že jsem věděl, že z toho můžu dostat víc. Tak jsem zkoušel najít další tým  a nakonec jsem naše domov ve Švýcarsku, kde jsem se konečně cítil fakt dobře. Je tam dobrá parta kluků. Teď uvidím, kam povedou moje další kroky.

Reprezentační trenér Ocampo zmínil, že jste na tom dobře pohybově. Je v tom vaše síla?
To je jedna z mých největších výhod, že mám docela dobru koordinaci na svou výšku, což si myslím, že je díky tomu, že jsme vyrostl hodně pozdě. Do sedmnácti jsem měl „jen” 196 centimetrů.