Na slovíčko s šéfy. Byli bychom v TOP 5

Tihle dva pánové v Kohútce samozřejmě nemohli chybět. Předseda českého basketbalu Miroslav Jansta a v červnu zvolený šéf Slovenské basketbalové asociace Michal Ondruš. Po celou nadcházející sezonu budou velet namnoze společným oslavám stoletého výročí oficiálního vzniku československého basketbalu.

O všem, co nejen na fanoušky čeká, i o řadě širších souvislostí či veskrze osobních pocitech a vzpomínkách promluvili oba ve čtvrtek na hranici spojující Česko se Slovenskem při první výroční akci celých oslav.

Pánové, jak vlastně vznikla iniciativa sdílených oslav 100 let basketbalu?
JANSTA: Češi a Slováci byli společně silní a je potřeba si to připomínat. Basketbal je díky NBA a Asii po fotbalu nejrozšířenější a nejpopulárnější kolektivní sport planety. Iniciativa vznikla před rokem, kdy jsme se začali bavit, jak důstojně oslavit výročí takového sportu v Česku a na Slovensku. Přitom tento sport nebyl historicky nijak zvlášť podporován, když se postoupilo na olympiádu, tak se řeklo, že nejsou peníze a nejelo se. I tak ale dosáhl skvělých výsledků. Je třeba si připomínat hodnoty basketbalu, protože je to nejenom hra, ale je to i chování a další věci s tím spojené. Slováci to také přivítali a na Kohútce začal prvním dnem rok oslav.
ONDRUŠ: Přibližně před rokem jsem se dozvěděl, že iniciativa vznikla na české straně a jako první jsem byl příjemně překvapen a zaskočen, že fungujeme už sto let. Je to úžasné. Čím jsem starší, tím si víc uvědomuji, jak je důležité si připomínat historii, a o to víc úspěšnou historii československého basketbalu. Za mě je to skvělá myšlenka a ještě lepší je, že se to podařilo zrealizovat.

Bylo v plánu od samého začátku slavit velké výročí společně?
JANSTA: Samozřejmě. Když máte s někým přes dvě třetiny společné historie, tak jsme to chtěli propojit. Slováci přinášeli do hry dravost, dynamiku, ctižádostivost a strategické uvažování, takže jsme se skvěle doplňovali.
ONDRUŠ: Impuls přišel z České basketbalové federace a tímto jejím zástupcům chci poděkovat. Rádi jsme naskočili do toho vlaku, do té myšlenky. Ani vteřinu jsme se nerozhodovali. Ze stovky let jsme sedmdesát měli společných, vygenerovali jsme obrovské množství úspěchů a osobností. Je potřeba si je připomínat.

K jaké události se vůbec váže oficiální zrod basketbalu v Československu?
JANSTA: My mluvíme o organizovaném basketbalu, jde tedy o vznik svazu. Podle většiny historiků vznikl volejbalový svaz v roce 1923 a basketbal se k němu připojil v roce 1924. Tím vznikl spojený svaz, byli jsme dohromady, než jsme se rozdělili v roce 1946. První utkání probíhala už za Rakouska-Uherska, takže basketbal má v Čechách velkou tradici. Bylo to bráno jako americký sport, po válce ho přinesli Poláci a vznikl v rámci YMCA, která byla nositelem basketbalu. Navíc je Československo zajímavé v tom, že spoluzakládalo mezinárodní basketbalovou federaci FIBA s dalšími sedmi státy už v roce 1932.

Co dalšího je v plánu za akce?
JANSTA: Hlavní akcí bude Česko-slovenský pohár mužů i žen. Muži budou hrát poprvé v Praze, ženy v Bratislavě a za rok se to obmění a poté uvidíme, jestli budou mít fanoušci zájem o to, aby se dál ve společných akcích pokračovalo. Bude to připomínáno v rámci ligových soutěží, bude vydaná kniha. V Česku vše vyvrcholí v červnu v Praze galavečerem. Chystáme další výstavy a různé připomínky v médiích. Naplánovali jsme toho co nejvíc, uvidíme, jestli se něco podaří ještě operativně připojit, ale myslím, že jsme připraveni.
ONDRUŠ: Já jsem člověk z basketbalového světa, který si ještě pamatuje společnou basketbalovou ligu. Byl jsem puberťák, když se liga rozdělila, ale něco jsem odehrál a cesty do Nymburka na reprezentační srazy a na další místa si pamatuji. Mrzí mě, že se to nějakým způsobem rozdělilo, ale je super, že jsme k sobě našli cestu zpět a kromě formálních oficiálních akcí, jako bylo setkání na Kohútce, jsme našli model, jak se propojit i po sportovní stránce. Česko-slovenský pohár mužů a žen začátkem příštího roku je šance, jak se vrátit společně na palubovky, změřit síly a možná to bude začátek nějaké větší společné spolupráce.

Pokud by obě federace zůstaly spojené, dosáhly by podle vás společné reprezentace ještě větších úspěchů?
JANSTA: Jednoznačně. Myslím, že bychom patřili k pěti nejlepším zemím v Evropě.

Bývala mezi českým a slovenským basketbalem ještě za československé éry cítit rivalita?
ONDRUŠ: Určitě ano. Vnímal jsem nejen rivalitu mezi Čechy a Slováky, ale taky mezi Čechy a Moraváky. Je to přirozené, každý se chce dostat do národního týmu a být lepší než jeho konkurent. Často na to myslím, jsou to úžasné vzpomínky a rád potkávám své bývalé spoluhráče a kamarády.

Co naopak víc než třicet let po rozdělení federace obě basketbalové komunity dál spojuje?
JANSTA: Organizačně jsme rozpojení, ale pojí nás společná historie, podobný jazyk, kultura a toho je potřeba se držet. Jako národ musíte hledat vzory, spojence a Slováci jsou jednoznačně náš spojenec. Jsme rádi, že ta myšlenka oslav 100 let je sdílená.
ONDRUŠ: Nejen federace, ale obě dvě země spojuje bohatá společná historie. Máme hodně společných zážitků, společných problémů a stále jsme výrazně propojeni. Pokud se bavíme o basketbalu, tak zejména v přípravě před sezonou využívají týmy té geografické blízkosti a hrají hodně přátelských zápasů.

Rozhovor děláme na nejvyšším místě (913 metrů), kde se u nás kdy basketbal hrál - jak vysoko je momentálně český a slovenský basket?
JANSTA: Máme teď takové mírové soužití, tak to nechci rozdvojovat, ale jsem rád, že český basket na mezinárodní scéně dosahuje skvělých výsledků. V nedávné minulosti měli úspěchy muži, předtím ženy a Slováci mají skvělé ženy.
ONDRUŠ: Není tajemstvím, že český basketbal je z pohledu výsledků a úspěchů o krok před tím slovenským. Mám za to, že Slováci fandí Čechům, Češi fandí Slovákům, na té reprezentační úrovni určitě. V poslední době máme drobné úspěchy a věřím, že se v budoucnu budeme moci potkat na mezinárodní úrovni. Ideálně bychom si to chtěli rozdat na mistrovství Evropy.

Pane předsedo Ondruši, jak slovenský basketbal prožil těch více než třicet let samostatné éry?
ONDRUŠ: Žijeme na takové sinusoidě. Zažíváme lepší a horší období. Nemá cenu hovořit o podpoře či nepodpoře státu. Je úžasné, že basketbal žije, snaží se posouvat dál. Chceme se vracet vzpomínkami do historie, ale musíme hledět dopředu a myslet na ty pozitivní věci.

Co byste popřáli oběma basketbalovým federacím do dalších sta let?
JANSTA: Popřál bych, abychom udrželi tu sílu a tradici jednoho z největších světových kolektivních sportů. Chtěli bychom mít velkou odezvu ve školách, protože my jsme školní sport. Basketbal by měl rezonovat ve společnosti, protože to není jen hra, ale je to hodnotový systém. Basketbalista se musí nějakým způsobem chovat, udržovat fair play a nějaké hodnoty. Popřál bych basketbalu, abychom měli co nejvíc mladých, kteří basketu fandí a hrají ho, a našim reprezentacím bych popřál, aby vítězily.
ONDRUŠ: Popřál bych na konci hodně úspěchů a na začátku hodně chuti a lásky k basketbalu. Potřebujeme hodně nadšenců a mladých hráčů a hráček. Rád bych viděl všude děti bubnovat s basketbalovým míčem.

Jaký je pro vás osobně největší zážitek za těch prvních sto podkošových let v našich zemích?
JANSTA: Člověk má nejblíž k tomu, co sám prožil. Já jsem prožil rok 1981, kdy bylo mistrovství Evropy mužů v Praze, kde jsme získali bronzovou medaili. Viděl jsem náš nároďák, jak získává bronz a sportovní hala v pražských Holešovicích bouří nadšením. Pak jsem prožíval stříbrné umístění našich žen na světovém šampionátu 2010, kdy jsem jako hlavní organizátor vyslechl pochvalu, že jsme nejlepší organizátoři mistrovství světa žen a to platí doposud. Navíc k tomu ten sportovní výsledek, kdy tým pod trenérem Luborem Blažkem dosáhl fantastického výsledku a na to se nezapomíná. Viděl jsem, jak lidé basketem žijí, národ se baví, a proto to děláme. Pro ty emoce.
ONDRUŠ: S basketbalem jsem začal v osmi devíti letech. Když mi bylo devět, tak v roce 1985 přivezli muži stříbro ze Stuttgartu z mistrovství Evropy. To byl můj první mentální zážitek s československým basketbalem a dodnes si pamatuju, jak jsem na černobílé obrazovce sledoval finále se Sovětským svazem.

Pane předsedo Jansto, povězte na závěr - uměl byste si aspoň ve snech při svém nástupu do vedení českého basketbalu představit, že se podaří všechno to, co se už podařilo?
Já to nedělám s cílem dosáhnout něčeho konkrétního, dělám to s cílem vítězit, protože o tom je sport. Trénuje se, aby se vyhrávalo, člověk taky trénuje, aby vyhrál sám nad sebou. Není to jen o medailích, ale o překonávání sama sebe. Mám to jako koníčka a jsem šťastný, že mě to naplňuje a že to dělá radost druhým, protože ohlasy na český basketbal od lidí, kteří rozumí sportu, jsou skvělé. Nedovedl jsem si představit, že toho všeho někdy dosáhneme a přál bych si v tom pokračovat, ale bez pomoci státu to nepůjde. Státy okolo nás do kolektivních sportů významně investují. Naposledy jsem byl v Norsku a ve Finsku, a s kýmkoli jsem tam mluvil, tak mi potvrdil, že chtějí dál podporovat kolektivní sporty. A to ani nemluvím o Francii nebo Belgii. Poláci, se kterými spolupracujeme, neskutečně investují. Soukromé peníze už nejsou schopné sport udržet na takové úrovni jako před pěti šesti lety a já jen doufám, že se stane něco pozitivního, aby český fanoušek a celý český národ mohl být hrdý na naše kolektivní sporty.