Moje rozhodnutí. A hrozně těžké. Po dlouhé konverzaci s Popovichem

Nebyl by to on, kdyby se tou situací nechal odradit nebo snad znechutit. Tomáš Satoranský naopak tvrdí, že ve třiceti letech mu ne právě vydařené angažmá v New Orleans dalo jednu z největších motivací. 

„Je obrovská,” zdůraznil dnes v rozhovoru s českými novináři rozehrávač, který má podle svých slov ještě dost času na to vysedávat jako radící veterán jen na lavičce.   

A jak řekl, tak pln elánu udělal. Hned v prvním zápase po krátké epizodě v San Antoniu vystřihl za svůj staronový tým Washingtonu 14 dobrých minut, ač měl za sebou jediný střelecký trénink s Wizards, a v domácím duelu s Detroitem navíc v posledních vteřinách jistil dvěma šťastnými šestkami vítězství 116-113. Užil si příjemné přivítání od fanoušků i bývalých parťáků z Washingtonu i Sevilly. A od manželky pak v telefonu uslyšel, jak na něm po delším čase byla znovu vidět radost ze hry. A o tu mu teď jde nejvíc.   

Tomáši, jak se v tuhle chvíli cítíte, zejména ve světle všech událostí, jež vás v poslední době potkaly?
Samozřejmě to pro mě bylo několik náročných dní, kdy jsem nevěděl, do jaké situace se dostanu, a kdy jsem hodně řešil svou další budoucnost v sezoně. A teď jsem hodně rád, že se vše uklidnilo, že jsem v situaci, ve které jsem chtěl být, ve které věřím, že bude za daných okolností nejlepší, a budu se moct do konce sezony soustředit jen na jeden cíl. Samozřejmě se to všechno stalo strašně narychlo, ale i díky tomu, že znám klub, město i fanoušky, ten přechod bude nejjednodušší možný.

Byly ve hře i jiné možnosti než Wizards?
Komunikoval jsem s více týmy, ale nebudu je zmiňovat. Jistě je lepší mít víc možností, mnohem víc se o tom pak přemýšlí, protože člověk chce udělat správné rozhodnutí. Ve Washingtonu je spousta spoluhráčů, se kterými jsem už hrál, což byla jedna z mých hlavních motivací, a věřím, že do herního systému dobře zapadnu. Zbývá nám už jen 21 zápasů a musí to jít rychle, prakticky bez tréninku, i když my jich teď máme o trochu víc než ostatní týmy. Samozřejmě já teď dva měsíce pořádně nehrál 5 na 5, hodně mi to chybělo a jedna z nejdůležitějších věcí byla, abych mohl hned hrát, což potvrdil už první zápas s Detroitem. Ani jsem moc neznal akce a po jednom střeleckém tréninku šel na to. Jsem za to strašně rád a doufejme, že to bylo správné rozhodnutí.

Jak váš poslední přesun probíhal logisticky?
To načasování bylo šílené v tom, že lhůta pro trejdy byla, tuším, posunutá ještě před pauzu na All-Star, a já když jsem se dostal do San Antonia, oni byli na cestách a já se připojoval v New Orleans, ale pak jsem se na pauzu pro All-Star zase vracel za rodinou do Orleans. Během té přestávky jsem ale zjistil, že existuje šance na vykoupení ze smlouvy i zájem jiných týmů. Takže jsem si už vzal věci s sebou, protože Spurs pak opět hráli venku, ve Washingtonu, a já už tam po utkání zůstal a jen čekal, až se můj přesun vyřeší oficiálně. Byly to velké šachy, ale naštěstí jsem měl čas si vše předem sbalit. Teď už budu ve Washingtonu zůstávat do konce sezony na hotelu, protože nemá cenu si nic zařizovat, a rodina zůstává v Orleans.

Jakou roli hrálo, že vedení klubu s Tommym Sheppardem zůstalo na svých místech?
Rozhodovalo to hodně. To vedení se přece jen změnilo, ale Tommy tam je dál a jeho práce v čele klubu už se po těch třech letech projevila víc. Je to člověk, který byl u začátku mé kariéry v NBA, u mého draftu v roce 2012, hodněkrát za mnou přijel do Sevilly i k národnímu týmu a byli jsme v kontaktu i po mém odchodu z D.C. Líbí se mi, kolik přivedl zahraničních hráčů, má jejich hru rád, vnímá, že basketbal je mezinárodní hra.

Popište uvítání zpět do klubu...
Bylo to pěkné a milé. Spousta lidí v týmu zůstalo, i když realizační tým se celkem obměnil. S některými ale mám už tříletou zkušenost a to je v NBA docela dlouhá doba. Máme se tak hodně o čem bavit. I v tom prvním zápase, kde jsem hrál dost minut na to, že jsem byl po jednom tréninku, bylo skvělé přivítání od fanoušků, a i proto pro mě herní zapojení i přes tu dvouměsíční pauzu bez utkání bylo celkem přirozené. Ve druhém poločase jsem se do toho rychle dostal a doufám, že se to bude jen zlepšovat.  

Co teď čekáte od zbytku sezony?
Tahle sezona se zatím vyvíjí tak, že nic moc konkrétního nečekám. Pro mě je nejdůležitější, abych dostával šanci a bavil se hrou, což je pro mě vždycky nejpodstatnější. Basket mi teď hodně chyběl a chci se dostat zpátky do herní pohody. A je hrozně hezký cítit, když jste v týmu chtěný. Pro mě je teď největší motivací zase cítit tu radost ze hry, kterou jsem v téhle sezoně dosud moc necítil. A i proto jsem se rozhodl pro tento krok. Je prakticky jedno, jestli to bude na pozici rozehrávače, na dvojce, nebo trojce, protože ten tým má řadu hráčů, kteří mají spoustu zkušeností a vědí, jak hrát a zapojit mě do hry. A mně moje univerzálnost dává šanci hrát na více pozicích. Normálně bych řekl, že moje hra je na jedničce, kde se cítím nejlíp s balonem v ruce, teď je to ale úplně jiná situace.

Jste rád, že už nemusíte u Wizards přeskakovat na rozehře Johna Walla, přes jehož smlouvu to při prvním angažmá moc nešlo? A jakou máte nyní na rozehře konkurenci?
Jistě tahle situace se změnila, tehdy byla pozice Johna neotřesitelná a měla vliv i na moje další rozhodování a přestup do Chicaga. Já to teď ale neberu tak, jestli je tu konkurence, jsou tu dobří rozehrávači jako Ish Smith nebo Raul Neto. To jsou parametrově jiní hráči než já, přesto je v lecčem naše hra podobná a s oběma můžu fungovat na hřišti velice dobře. A pak uvidíme, co se stane po sezoně, a jaké budou šance na případné další působení v lize. Můj největší cíl je teď ale soustředit se jen na zbývající zápasy. Žádné dveře si nicméně předem nezavírám, a i proto jsem se rozhodl, jak jsem se rozhodl.

Zmínil jste, jak je fajn být v týmu chtěný. Jaké to vůbec je pro českého sportovce první velikosti, když si s ním pohrávají jako s pingpongovým míčkem?
Já jsem při těch trejdech přímo necítil, že bych byl nějak přehazovaný, že by mě někdo nechtěl. Odejít ze San Antonia bylo moje rozhodnutí. Po dlouhé konverzaci s trenérem Greggem Popovichem, kterého si neuvěřitelně vážím, a i proto to bylo hrozně těžké rozhodnutí. Ve Spurs jsem totiž vždycky hrát chtěl. Spurs teď ale jsou v přestavbě, pracují na rozvoji mladých hráčů a moc minut tam pro mě v dané situaci nebylo. Chápu ale otázku, v New Orleans jsem od začátku necítil, že bych byl chtěný, byť jsem věřil, že ano. Od začátku sezony se se mnou moc nepočítalo a z toho je člověku nanic. A snaží se to změnit. Já jsem ke své hře hodně kritický a nebylo moc zápasů, kde bych si řekl, že bych byl se svou hrou spokojený, a to je pro hráče vždycky špatně. A teď jsem rád, protože jsem měl dobrý pocit ze svých posledních dvou sezon u Wizards, kde vědí, co ode mě čekat, a kde cítím podporu, což mělo na mém rozhodnutí velký podíl.

Už před zápasem s Detroitem bylo hezké vidět vaše úsměvy a pak jste vše ještě završil šestkami na konci na vítězných 116-113. Čekal jste, že dostanete šanci v poslední minutě, kdy bylo zřejmé, že asi budete faulovaný?
To jsem tedy nečekal. My měli dobrý úsek s druhou pětkou ve třetí čtvrtině, kdy jsme to celkem obrátili, za což jsem byl rád, protože tenhle dobrý start v novém místě každému, kdo dlouho nehraje, a celá sezona je trápení, pomůže. Pak jsem tam měl jít spíš kvůli obraně, ale nakonec to skončilo v útoku, kdy soupeř už musel faulovat, a já šel na šestky. Úplně jsem je necítil (směje se), i soupeři mi pak říkali, že tam hlavně při první střele bylo hodně obroučky, a já jen pokýval hlavou, protože ten cit z předchozích zápasů tam nebyl, takže jsem byl rád, že se to takhle otočilo. Kluci od nás si pak samozřejmě dělali legraci, že jsou to domácí obroučky.

Už jste stihl promluvit s lídrem týmu Bradem Bealem, který má se zraněnou rukou už zřejmě po sezoně, nebo s Kristapsem Porzigisem, se kterým se po Seville opět setkáváte v jednom týmu?
Je to zajímavé, jak věci fungují. S Bradem jsem se potkal už na tréninku a rádi jsme se viděli. Máme k sobě navzájem velký respekt, já s ním hrál asi svůj nejlepší basket v NBA a na hřišti jsme si vždycky dobře vyhověli. S Kristapsem jsme si říkali, že by bylo super si zahrát spolu, už když jsem byl ve Washingtonu, a on v New roku. Opravdu by mě ale nenapadlo, že se to po šesti letech stane a právě u Wizards a že během sezony vystřídám jako spoluhráče jeho i Willyho Hernangomeze jako dalšího spoluhráče ze Sevilly. Je to super, my s Kristapsem mluvíme španělsky, stejně jako s Raulem Netem, což je nostalgický návrat do mladších let. Nebavíme se o ničem jiném než o historkách z té doby. Zůstali jsme spolu v kontaktu i po odchodu ze Španělska a jsem hrozně rád za tohle setkání. Doufám, že Kristaps se už brzy objeví na hřišti, protože bude strašně potřebný.

Sledoval jste na dálku i snažení národního týmu, který teď o vlásek udržel postupovou šanci ve světové kvalifikaci?
Nedíval jsem se na zápasy přímo, ale vím, jak to vypadalo. Je to teď ale náročné sledovat, když většinu pozornosti člověka si bere dění na Ukrajině, kdy hodně přemýšlím nad lidmi tam, čím si musejí procházet. Je složité soustředit se na něco jiného... Vím ale, že jsme doma vyhráli a myslím, že jsme pořád ve hře. Bude to teď velice náročné. Jsem ovšem rád, že Vojta Hruban a „Mičego” (Martin Peterka) měli s Bulharskem skvělé zápasy a udrželi nám šanci na postup.