Dočká se vánočního dárku za milion?

S PETREM BOHAČÍKEM V šestatřiceti už tohle jednoduše nečekáte. Že by vás po dobrých deseti letech povolali zpátky do reprezentace a rovnou k zápasu ve vašem rodném kraji, k zápasu o mistrovství světa, navíc ve zřejmě napěchované opavské hale, kam už týden před bitvou s Litvou je udáno kolem 1800 lístků. 

Pokud se vše sejde, bude tenhle centr Nové huti v opavském sportovním chrámu aspoň na pár minut sdílet národní dres se svým bratrem Jaromírem a z tribun na oba budou dozírat i široké rodinné zástupy. Pro Petra Bohačíka by to byl nejspíš ten nejcennější vánoční dárek, jaký by letos mohl dostat. A to měl přitom zprvu pocit, že by tuhle šanci měl odmítnout...

Petře, co vás jako první napadlo, když jste se dozvěděl o možnosti své nominace na první okno světové kvalifikace?
Neměl jsem slov. Už jsem s tím ani ve snu nepočítal a říkal si, jestli to náhodou není apríl (směje se). Pak to ale člověka samozřejmě začne těšit. A byla by hloupost takovou příležitost nevyužít. Jistě si uvědomuju ty okolnosti, že pokud by byli uvolněni kluci z Japonska nebo Honza Veselý, kteří jsou na pivotu přede mnou a odvádějí za nároďák super práci, tak by ta šance byla nula procent. Přesto to člověka zahřeje u srdce a rád jsem to nakonec přijal.

Jak vypadala vaše aktivace?
Zrovna jsem jel autem z tréninku, když mi zavolal manažer reprezentace Michal Šob a zeptal se, jestli sedím, protože má vážné téma. A začal mi předávat tuhle zprávu.   

Neváhal jste?
Michal mi nejdřív řekl, ať si to promyslím a dal mi docela dost času na vyhodnocení. Já to řešil s rodinou i s bráchou, vzal jsem to poctivě a rozmýšlel o tom ze všech stran. A jsem rád, že jsem to přijal.

U bratra jste měl podporu?
Ano, to spíš já byl nejdřív přikloněný na tu stranu, že moc poděkuju, ale nepřijmu to, protože v tu chvíli jsem se na to necítil. Velkou roli v mém rozhodování pak ale sehrál asistent trenéra Ginzburga Petr Czudek, s nímž jsem měl trochu delší telefon, a na základě jeho slov jsem nakonec tuhle výzvu přijal. Byl to ten rohodující jazýček na vahách.

Dostal jste i nějaký konkrétnější příslib, že se vás budou týkat i samotné zápasy?
Ne, to jsem ani nechtěl. Bral jsem to tak, že v nominaci je 14 kluků a já přijmu jakoukoli roli. Jsem rád, že jsem teď tady na kempu v Poděbradech, a jestli vyběhnu na minutu, nebo vůbec, budu s tím smířený a nebudu kyselý. Jinak s trenérem Ginzburgem jsem o tom zatím neměl žádný hovor.

Vzpomenete si, kdy jste se v národním týmu objevil naposledy?
Moje éra skončila, kdy byli u týmu Pavel Budínský s Mikem Taylorem, přičemž na EuroBasketu 2013 už jsem nebyl, takže to muselo být nějaký rok předtím. Vracím se tedy po zhruba deseti letech. Ani v náznaku jsem přitom neuvažoval o tom, že by ještě tahle situace mohla nastat. Já se sice vždycky na repre okna těšil, ale hlavně z toho důvodu, že se nehraje liga, v klubu se trénuje trochu jinak, je tam možná více volna pro nás, co nejsme nominovaní, a samozřejmě se vždycky těším, že budu fandit bráchovi i celému týmu.  

Takže třeba lístky na EuroBasket v Praze už máte pořešené?
To je zbytečná otázka (směje se). Vím, že brácha už to intenzivně řešil s rodiči, kteří mají celý pobyt v Praze rozplánovaný do detailů. Já bych chtěl nějaký zápas taky stihnout, ale spíš to bude na otočku, nebudu trávit v Praze celou skupinu.

S EuroBasketem už tedy v aktivní roli nepočítáte?
(směje se) Ne, já stojím nohama pevně na zemi. S tím rozhodně nepočítám.

Jaká byla vůbec první reakce bratra Jaromíra, který je už delší dobu jednou z hlavních hvězd národního týmu?
Mám pocit, že to už věděl od Michala Šoba. Když jsme si volali, už totiž měl tušení. Hned mě podpořil, abych do toho šel. I on mi to ulehčil. Možnost být týden někde s bráchou, to už se mi dlouho nepoštěstilo. A jsou tu i Jakub Šiřina nebo Lukáš Palyza, se kterými se znám už dlouho, a i díky tomu se v tom kolektivu cítím výborně.

Budete s bratrem i na pokoji a bude se muset odloučit od obvyklého parťáka?
No, nejdřív nebudeme. Je to ale proto, že brácha dorazil ze Štrasburku s rodinou a budou spolu. Teď má tedy přednost manželka s dcerkou, ale později už tomu nebude nic bránit. A já mu ani nebudu narušovat jeho zvyklosti, protože jeho obvyklý spolubydlící Martin Kříž tu teď není.   

Jak se to u vás doma prožívá, že by bratři mohli nastoupit spolu za reprezentaci, což by mělo být v případě národního týmu poprvé od dob bratří Welschů?
Naši určitě nebudou v Opavě chybět, doufejme, že už se nic nezmění na covidových opatřeních. Moc se těší a budeme s bráchou asi potřebovat hodně lístků. Už dopředu bylo jasné, že celá rodina půjde kvůli bráchovi, a teď je to jen umocněné tím, že jsem tam i já. Jinak lístky měl od maminky za úkol brácha už dřív. A jestli jsou u nás všichni očkovaní a budou moct na zápas? S tím nebude problém.

Kdo je aktuálně v sestavě na dlouhých a co by z ní pro vás mohlo vyplynout?
Kromě mě jsou tu Šimon Puršl, Martin Peterka, Honza Štěrba, Luboš Kovář a Ondřej Husták. Teprve v pondělí jsme začali s hrou 5 na 5. Čím větší role to bude, tím víc mě to bude hřát, opravdu ale odsud nemůžu odjet zklamaný.

V Opavě by měla reprezentace mužů hrát soutěžní zápas po dlouhých 17 letech. Jak tím region pár dní před bitvou s Litvou žije?
Já před těmi sedmnácti lety na národním týmu v Opavě jako divák byl osobně. A k tomu chystání - za mojí rodinu to můžu potvrdit. Myslím, že lokálním X-faktorem jsou Jakub Šiřina a Petr Czudek jako dvě hvězdy opavského basketu a díky nim to bude mít velkou přitažlivost. Navíc přijede Litva, což je fantastický soupeř. Věřím, že o to bude velký zájem.

Vám se k té velké nominační novině přidalo i to, že se vám po čase daří i s Novou hutí. Jaká cesta vedla k aktuálnímu okukování nadstavbové skupiny A1?
Máme určitě silnější tým než loni. A podstatnou zásluhu na tom má i nový kouč Adam Choleva. Povedla se akvizice Mannyho Ubilly, což je zkušený rozehrávač. On měl před časem, po svém odchodu z ligy nálepku, že není až tak pracovitý a týmový hráč, a tak nějak jsem si ho pamatoval i já. Jak ale teď přijel, je to úplně jiný člověk, charakterově a vůbec. Posunul se dál a líbí se mi jeho přístup i taková hráčská hrdost, že strašně nerad prohrává a nevypouští osobní souboje. Na rozehře jsme tak určitě mnohem lepší než loni (po zranění Martina Nábělka tým dohrával minulou sezonu prakticky bez klasického rozehrávače - pozn.). Máme i další dobré cizince a podařilo se nám vyhrát zápasy, které jsme vyhrát měli. Pořád je ale před námi dost utkání a nesmíme tak usnout na vavřínech.

Jak jako 36letý veterán týmu zatím hodnotíte svého o deset let mladšího kouče? Mohl by se potatit?
Už jen to, že táta byl ligový trenér a Adam ho mohl od mládí sledovat, zavdalo slušný příslib. Sám pod tátou trénoval ještě v Prostějově. Pro mě je jeho klíčovou schopností to, že dokáže naslouchat a vede tým jako by nenásilnou formou. Basketbal ho odmala baví a vyloženě ho ”žere”, jak s tátou chodil do těch hal. Nechodil si do nich hrát, ale sledovat dění. Viděl, jak táta komunikoval s asistentem ”Bobo” Hájkem a další věci. Byl k tomu vedený, a ač má teprve 26 let a netrénoval od dorostu, jak to bývá, dostal obrovskou příležitost, že mohl naskočit rovnou do ligy.

Jak děti běžně chodí jako malé do zoo, on místo toho chodil koukat na tátovy zápasy, jako do nejlepší trenérské školy...
Tohle přesně sedí. (směje se) Tahle nová generace už bývá v mládí někde jinde, on si za tím ale šel, bavilo ho to a je fajn, že tahle příležitost přišla a já věřím, že jednou může být výborný trenér.

I vy patříte ke čtyřem tažným koňům aktuální sestavy, jen tam trochu nesedí ten průměr sedmi doskoků, který má daleko k vašim obvykle dvojciferným průměrům.
Adam mi dal trochu jinou roli. Hraju letos o něco méně minut, víc hraje po výborné minulé sezoně Dominik Heinzl, máme tam i Radukiče a celkově je ta konkurence v týmu větší, takže nemusím kroutit 30 a víc minut. Toho časového prostoru je tak míň. Mám ale kolem sebe kvalitu v ostatních hráčích, týmu to prospívá a to mi dělá radost. Já určitě nechci to, abych měl super statistiky, ale byli jsme poslední, to člověka ani nebaví. Naopak když se víc vyhrává, tak i s menšími statistikami to dělá větší radost.