Češi byli historicky vždy ochotní bojovat. A nevzdávat se

Má za sebou první českou misi. Olympijská předkvalifikace i přes bilanci dvou výher a jediné porážky skončila už v základní fázi v estonském Tallinnu, nicméně Diegovi Ocampovi úvodní léto u lvů poskytlo poměrně dost studijního materiálu před únorovým startem bojů o EuroBasket 2025.

Šestačtyřicetiletý kormidelník ovšem ve Finském zálivu nepodstoupil zdaleka první setkání s českým basketbalem. Nejen o tom bude hovořit v následujícím rozhovoru, kde se otec dvou dětí, který s basketbalem jako hráč skončil už jako dorostenec a trénuje tak již dlouhé tři dekády, dostane i ke svému bývalému svěřenci „Bo Cruzovi”, v občanském životě hvězdě finále posledního EuroBasketu Juanchovi Hernangomezovi a hlavní postavě slavného netflixovského trháku Hustle. Vedle toho se španělský trenér zastaví i u své náklonnosti k plzni, které minimálně v Česku dává přednost před vínem, a také u svých trenérských vzorů či důležitosti rodiny ve španělském basketbalovém prostředí.

Trenére, kdo a kdy vás jako první přivedl do Česka?
Zaprvé hráči a zadruhé to byl „Neno” (předchůdce u národního týmu Ronen Ginzburg), kterého jsem někde potkal už před spoustou let. Jednou jsme proti sobě hráli i EuroCup, při souboji Sevilly s Nymburkem. A pak to byl i Jiří Welsch, který nás s Lubošem Bartoněm navštívil, když jsme působili v Barceloně. Od té doby jsme spolu měli dobré vztahy. Poprvé od zápasu Sevilly jsem přijel v roce 2018, kdy jsem na pražské Folimance trénoval Tomáše Satoranského, Matěje Svobodu, Ondru Balvína a řadu dalších hráčů. Tehdy to byl celý červenec a nejdelší období, jaké jsem v Česku strávil.

Pak jste tu byl třeba i hostem na klinikách Ondřeje Balvína, co vás přimělo k poměrně častým návštěvám, které vám ukrojily podstatný čas z letního volna?
Ještě s Tomášem nebo Ondrou jsme obvykle buď pokračovali společným tréninkem po sezoně, nebo začínali dřív před tou další. Když jsem odešel do Murcii, a Tomáš do Barcelony, jezdil jsem ho občas připravovat i do Barcelony a pak mě požádal, zda bych mohl přijet i do Prahy, s čímž jsem souhlasil. Vždy jsem ale hráčům říkal, že pokud mají o tohle zájem, potřebujeme tři týdny. Pár dnů nebo týden nestačí. A když jsme měli plán pro Tomáše s Ondrou, chtěli jsme přizvat víc hráčů, aby to mělo ještě větší efekt. Byla to pro mě zajímavá zkušenost.

Prvním českým hráčem, kterého jste znal, byl Tomáš Satoranský?
Osobně ano, ale první, koho jsem viděl hrát, byl určitě Jiří Zídek (mladší).

Je něco, co byste na první pohled viděl jako rozdíl mezi španělským a českým hráčem?
Jistě rozdíl je ve velikosti populace, čímž je dané větší množství hráčů. Třeba v Madridu, Katalánsku nebo Andalusii je opravdu spousta basketbalistů. Další věc je konkurence a tím daná soutěživost, už v mládeži je úroveň soutěží velice vysoká. Děti už ve věku jedenácti dvanácti let do toho musí skutečně šlapat, aby uspěly. Kdo se každý den nezlepšuje, tak nehraje. Tyhle dva faktory tedy za mě dělají rozdíl. Ještě víc je ale důležitý charakter, jaký jako hráč máte, když se snažíte rozvíjet a prosadit jako hodně mladý.

Co by si mladí Češi mohli vzít od mladých Španělů?
Čeští kluci mají charakter a v posledních letech se hodně zlepšili. Řadu hráčů máte v NCAA i po Evropě a mnohé velké kluby český basket sledují, kluky i holky. Váš vývoj v posledních dvaceti letech je úžasný, zlepšuje se konkurence a také vaši trenéři. Hráči, kteří se dostali do Španělska, a přišli v sedmnácti osmnácti, byli velmi dobře vedení. Jinak obecně bych řekl, že jsme každý národ trochu odlišný a důležitou roli hraje i historie země. Když se podíváme do té vaší, tak Češi byli vždy zvyklí bojovat, nevzdávali se. Pořád dokola vstávali a vraceli se. A tenhle charakter je znát i ve sportu. Španělé mají díky středomořskému prostředí jinou mentalitu, ale jak říkám, je důležité rozpoznat, jak se duch a charakter národa na základě historie promítá i do sportu.

Viděl jste velmi úspěšný film Hustle s Juanchem Hernangomezem a Adamem Sandlerem?
Ano, viděl jsem ho. Sám jsem Juancha i trénoval v Estudiantes, máme spolu dobrý vztah. A vlastně v Seville jsem vedl spolu s Tomášem a Ondrou i jeho bratra Willyho. Juancho je velmi dobrý hráč i člověk. V tom filmu odvedl slušnou práci, kdy to bylo navíc v angličtině velmi náročné. A je hodně zajímavé, jak sportovec dokáže zvládnout takto odlišnou profesi. On odvedl to nejlepší a už se těším, až se ho na film budu moct zeptat osobně.

Byl showmanem vždycky?
Má tohle rád. Oba rodiče (otec v Realu Madrid, matka reprezentovala Španělsko) hráli ve Španělsku na nejvyšší úrovni, přičemž jeho maminka se narodila v Německu. Jedna věc je u Juancha i Willyho velmi důležitá. Oba když jakýkoli den přijdou na trénink, pořád se usmívají. Milují to, co dělají.

Vy pocházíte z basketbalové rodiny?
Ne, většina mé rodiny jsou učitelé. Já začal hrát v jedenácti a najednou jsem se ocitl na univerzitě, kde jsem studoval sport a dostal šanci vést jeden mládežnický tým. Tam to všechno začalo a teď jsem tady. Jinak s hraním jsem skončil už v sedmnácti a od té doby se věnuju trenérství.

Měl jste nějaký trenérský vzor?
Dělal jsem asistenta několika výborným trenérům, jakými jsou Reneses, Plaza nebo Martinez. A jejich vliv na můj trenérský styl je opravdu velký.

Už máte za sebou řadu zkušeností i jako kouč v ACB, jak těžké je v ní získat a udržet si místo?
Vážně dost. Je tam 18 týmů a je velmi těžké se k jednomu z nich dostat. Nicméně po roce ve Frankfurtu (sezona 2021/22), kdy jsem čekal na nějakou možnost vrátit se do Sevilly, jsem dostal nabídku od jednoho klubu z Burgosu, který byl tehdy ve třetí lize, abych tam vybudoval tým na pevných základech. A já to vzal, než abych čekal na šanci v Seville, byť ta by v budoucnu asi mohla přijít. Jít do Burgosu bylo svým způsobem odvážné a ne snadné rozhodnutí, ale už jsme ve druhé lize a krok za krokem jdeme nahoru.

U španělských reprezentací mládeže na turnajích mistrovství Evropy vždy vyniká, jak s týmem cestují i rodiče, sourozenci a další příbuzní. Tým pak funguje jako taková velká rodina, odkud tato tradice vychází?
Myslím, že to vychází z klubů a škol. Když hrajete za klub, rodiny jsou vždycky u toho. A pokračuje to pak i u národních týmů. Když vás rodiče podporují a jsou tam s vámi, znamená to, že nejste sám. A tenhle pocit je velmi důležitý, zvlášť když jste v těžkých situacích. A samozřejmě to pak funguje i u reprezentací dospělých.

Jste jako typický Španěl spíš na víno? Nebo už jste vyzkoušel i český národní nápoj?
To záleží na situaci. Pro mě je důležitá kvalita. Ve Španělsku jsou vína výborná a některá mám rád. A rád objevuju i vaše bílé odrůdy, které jsou tu typické. Pivo mám ale rád taky, určitě bych u vás mohl zmínit plzeňské.

Jak moc už víte o zdejší pivní kultuře?
Mám pocit, ať už jde o pivo, nebo víno, že to má co dělat s tím, že chcete být se svými přáteli. Zastavíte se po každodenním shonu, můžete spolu u dobrého piva promluvit a to je pro vás dobré a pro vás, Čechy, i typické.  

Autor: CZ BASKETBALL
Reklama
Idnes Premium kampaň