Z Valencie nás nechtěli pustit domů, říká Reisingerová. Teď čeká na povolání zpět

V nepříjemné situaci se ocitla i jediná česká basketbalistka působící v nejvyšší španělské soutěži Julia Reisingerová. Její domovský klub Valencie i celá španělská liga totiž k epidemii koronaviru nepřistupoval ze začátku tak vážně a některé kluby nechtěly své hráčky pustit domů. Teď už je však jedenadvacetiletá basketbalistka na jihu Čech a přečkává povinnou karanténu.

 

„Já už jsem naštěstí týden a půl doma s rodinou, ale jsem ráda, že se mi povedlo bez větších problémů vrátit do Česka. Ze začátku totiž situace ve Španělsku vůbec nevypadala tak vážně jako teď. Nikdo to moc neřešil, klub pořád říkal, že se nic neděje, všechno bude dobré a bude se dál hrát. Pak to ale vygradovalo, když nám EuroCup zrušil zápas v Belgii a začala se postupně posouvat a odkládat španělská liga. V tu chvíli se to začalo hodně řešit,“ popisuje Reisingerová.

 

„Když jsem slyšela, že Česko začíná zavírat hranice a mohl by být problém dostat se zpátky, rozhodla jsem se letět zpátky co nejdříve to půjde. Valencie nás nejprve nechtěla pustit, přesvědčovali nás, že musíme zůstat, dokud se liga definitivně nezruší. Ve zprávách ve Španělsku ale proběhlo, že možná bude zavírat Praha a pražské letiště, zavřou se hranice a neměla bych možnost, jak se vrátit zpátky. V tu chvíli jsem řekla v klubu, že musím domů, dostala výjimku a mohla jsem odletět,“ vysvětluje trochu dramatickou situaci rodačka z německého Tischenreuthu.

 

Tím, že je liga dosud jen přerušená, má Reisingerová výhodu plné výplaty. Ve Španělsku totiž stále věří, že tamní soutěže budou pokračovat, i když podle posledního vývoje to tak úplně nevypadá. Česká pivotka má tak povinnost klub na dálku informovat o svém fyzickém stavu.

 „Z pohledu klubu jsme vlastně pořád v sezóně. Musíme se připravovat, posíláme trenérům videa, informace, jak se připravujeme, jak se cítíme a podobně. Musíme být připravené, protože nevíme, kdy nás povolají zpátky do sezóny, což je teď otázka vyšší moci. Zatím jsme tak nadále placené, ale jak to bude dál úplně nevíme,“ přemýšlí nahlas.

 

Nejen, že je tak Reisingerová v kontaktu s trenéry, ale i se spoluhráčkami, z nichž některé zůstaly v epidemií postiženém Španělsku částečně uvězněné. „S ostatními spoluhráčkami jsem v úzkém kontaktu, dost často si telefonujeme, píšeme a máme skupinové videohovory. Třeba Američanky se domů ještě nedostaly, protože tam ta situace zatím nebyla tak vážná zatím ohledně bezpečnostních opatření jako v Česku. Holky tak čekají na případné zrušení ligy nebo úplné uzavření amerických hranic,“ lituje Reisingerová dvou spoluhráček původem z USA.

 

Pauza v sezóně Reisingerové a spol. zas tolik nevadí. V lize totiž ambiciózní tým zatím dosáhl na bilanci 14 výher a osmi porážek, což řadí Valencii až na čtvrté místo. Zato v EuroCupu španělský celek válel a s jedinou porážkou za celý ročník už došel do čtvrtfinále. Pohárová soutěž je však už definitivně ukončena.

 

 „Se sezónou nejsem moc individuálně ani týmově spokojená. Odehrály jsme skvělou sezónu v EuroCupu, kde jsme se dostaly extrémně vysoko, v lize jsme neodehrály vůbec špatné zápasy a byly jsme konkurenceschopný tým, ale přály jsme si mířit trochu výš. Ambice z klubu byly nižší než ambice hráček, což nás trápilo celý tým,“ hodnotí Reisingerová.

 

 „Lidi ve Španělsku jsou moc fajn, všechno berou s klidem. Fanoušci žijí basketbalem zatím v každém městě, kde jsem byla, což miluji. Ve Valencii chodí na zápas kolem pěti tisíc lidí, klub se navíc zapojuje do různých charitativních akcí mimo basketbal a člověk pozná další lidi, takže život ve Valencii je skvělý,“ pochvaluje si i s tím, že tráví už třetím rokem hodně času bez rodiny.

 

 „Za tři roky ve Španělsku jsem si na to dokázala zvyknout. Naštěstí hraji v dobrých lokalitách, takže za mnou všichni mohou jezdit. Rodiče jezdí třikrát za sezónu na návštěvu, přítel také, jezdí za i spousta kamarádů, takže se necítím sama. Zatím jsem hrála ve skvělých městech, což lidi láká za mnou přijet na návštěvu, aby se sem mohli taky podívat,“ směje se.

 

Období karantény po návratu tráví s rodinou v malé vesničce kousek od Strakonic v domě se zahradou, kde jí omezení pohybu obyvatel nemusí tolik trápit. „Protože jsem na vesnici, tak zvládám karanténu v pohodě. Člověk může jít ven, pracovat na zahradě a tohle dává člověku větší volnost než být celý den zavřená. Já jsem skoro pořád na zahradě a pracuji, domů si jdeme jen odpočinout a ohřát se. K večeru plním tréninkový plán od atletického kouče z Valencie, protože se pořád chystám, že mě můžou povolat zpátky. Do mého tréninku se zapojuje celá rodinka, což můžete vidět na sociálních sítích,“ dodává pobaveně.

 

Jediné, co se jí tak nedostane příliš do ruky, je basketbalový míč. Od toho si však může dovolit dát malou pauzu. „Jsem ráda, že si můžu odpočinout, protože ve Valencii jsme slovo odpočinek moc neznaly. Šla bych si zahrát nebo i jen zastřílet do haly, ale protože mám každý den hodinu a půl tréninku od atletického trenéra, tak se úplně nenudím a basket mi zas tolik nechybí. Pauza nám neuškodí, pokud se člověk udržuje, ani vlastně nemám čas myslet na to, že nehraju,“ uzavírá.