Tohle od nás nikdo nečekal, říká Kateřina Zeithammerová

Bylo to úchvatné zakončení mládežnického reprezentačního léta, které jen podtrhlo úspěchy dívčí složky. Ženy U20 letos dokázaly postoupit do divize A, juniorky skončily jen jediné místo od postupu na MS a vše dokonaly ty nejmladší z nich. Basketbalistky do 16 let přivezly z evropského šampionátu stříbro. Ústřední postavou jinak týmového úspěchu byla rozehrávačka pražského USK Kateřina Zeithammerová.

 

Nejmenší hráčka týmu, pouze 160 cm měřící blondýnka, byla nejlepší českou střelkyní a vévodila i statistikám asistencí. Není proto divu, že byla vybrána do nejlepšího týmu celého turnaje. „Těch gratulací bylo opravdu hodně a všechny potěšily. Na některé vlastně ještě teď odpovídám, protože jsem je objevila na Instagramu,“ usmívá se. Takže pokud jste ještě na svou gratulaci třeba nedostali odpověď, nezoufejte, určitě přijde.

 

Pojďme ale krok za krokem, stejně jako české basketbalistky, které takto došly až k evropskému stříbru. Příprava nového týmu začínala tradičně už v prosinci turnajem olympijských nadějí. Byla tak bezkonkurenčně nejdelší ze všech národních týmů. „Příprava nás stmelila a na Evropě už to pak bylo jen vyvrcholení,“ kvituje Zeithammerová.

 

Když v půlce srpna odjížděly svěřenkyně trenéra Richarda Fouska do litevského Kaunasu, měla česká rozehrávačka v hlavně skromný cíl: „Hlavně nespadnout do divize B. Chtěly jsme se dostat aspoň do semifinále, to byl takový náš sen. Nikdo nečekal, že postoupíme až do finále. To pro nás všechny bylo překvapení.“

 

Stříbrná cesta začala 17. srpna prvním zápasem ve skupině, ve kterém mladé Lvice vyzvaly tradičně silný tým Francie. „Šly jsme do něj s tím, že buď teď nebo nikdy. Začátek byl dobrý, ale pak to Francie otočila. Na konci pomohly holky z lavičky, takže jsme měly pořád hodně sil. Ta výhra nám hodně pomohla. Věděly jsme, že teď už stačí porazit jen Turecko a do play-off půjdeme na lehčího soupeře,“ uvědomovala si důležitost zápasu jedna ze dvou hráček, která se mohla pochlubit už zkušenostmi z loňského šampionátu.

 

Právě návrat z dvouciferného manka a pětibodové ztráty před závěrečnou čtvrtinou jako by předznamenal další české vystoupení na šampionátu. Podle podobného vzoru Češky zdeptaly ještě další soupeřky a málem se jim to povedlo i ve finále.

 

„Měly jsme dobrou přípravu. Když už ostatní upadaly se silami, nám zůstaly. Navíc se do hry mohly zapojit všechny hráčky. Neměly jsme malou rotaci jako většina ostatních týmů. Třeba Turecko jsme díky tomu dvakrát porazily,“ hledala Zeithammerová důvody dech beroucích zápasových zvratů.

 

Na podobný kousek čekali čeští fanoušci nedočkavě i ve čtvrtfinále proti Maďarsku. Jenže obrat ne a ne přijít. Zdálo se, že medailové souboje budou české reprezentaci zapovězeny. Jenže to by nebyly mladé Lvice, kdyby zápas vzdaly. Při vyrovnaném skóre pár vteřin před koncem přišla velká chvíle Kateřiny Zeithammerové.

 

„Nedařilo se nám dávat lehké koše. Najednou ten zápas nešel otočit jako ty všechny předchozí. Bylo to vyrovnané až do konce. Myslela jsem, že půjdeme do prodloužení. Věděla jsem, že už je jen málo času, tak musím najet do koše a ideálně získat faul,“ vzpomíná.

 

K radosti celého týmu i českých fanoušků v Kaunasu nebo těch přilepených k obrazovkám počítačů doma v České republice zvládla mladá rozehrávačka akrobatické zakončení a poslala svůj tým do semifinále. „Trochu jsem i zakopla o své nohy. Hlavně že to tam ale padlo. Nevadí, jak moc zvláštně ta střela vypadala,“ směje se. Nakonec zvládla i trestný hod a o postupu nebylo pochyb: „Byla jsem hodně nervózní a rozklepaná. Předtím jsem šestky nedávala a tu poslední dala o desku.“

 

V semifinále nedaly Češky po změně stran šanci Turkyním a odměnou jim bylo velké finále proti Itálii. Jenže to se nevyvíjelo dobře. „Italky nás zaskočily hlavně obranou. Pokrývaly nájezdy do bedny a nám to nepadalo zvenku. Naopak ony dávaly i z dálky,“ hledá příčiny až dvacetibodového manka. Většina lidí už si myslela, že o titulu je rozhodnuto. Ne však český tým. Ten předvedl další neskutečný comeback a nebýt taktické chyby v době, kdy ztrácel už jen tři body, mohlo vše být jinak.

 

„Na konci zápasu nás to hodně mrzelo. O to víc, že jsme stáhly takovou velkou ztrátu a mohly ten zápas nakonec i vyhrát,“ vzpomíná na okamžiky zmaru. Ty ale brzy vystřídala euforie z dosaženého výsledku: „Když jsme pak ale stály na stupních vítězů, tak už zklamání zmizelo. Byly jsme naopak nadšené, že jsme mohly hrát finále a že jsme byly překvapení turnaje. Tohle od nás nikdo nečekal.“

 

Po krátké oslavě unavených vicemistryň Evropy v šatně arény se pak stříbrný tým vydal autobusem zpátky do České republiky, kde už se úspěšné Lvice rozešly zpět do svých klubů. Společný reprezentační úspěch se jim bude ale ještě několikrát vracet.