Těžký úraz mu vzal milovaný sport. Ten si ho ale znovu našel. A rovnou posunul do reprezentace

S téměř dvěma metry je to chlap jako hora. Takže není divu, že se jeho osudovým sportem stal basketbal. A i když mu život postavil do cesty překážku, která se zdála být nezdolatelnou, našel si poměrně nedávno stezku, po níž se ke své lásce mohl vrátit. Snad i proto, že před jedenácti lety v sobě objevil jiného člověka, který si i ve svízelné situaci dokázal jít za svým. A najít si nejen nové stezky, ale i nové cíle. Pořádně vysoké cíle. Na handbiku touží dorazit až k branám paralympiády a pod bezednými koši uspět tento víkend v dosud největším mezinárodním turnaji v online basketbalu – jako člen v létě založeného národního týmu. Přitom ani nikdo z jeho nových parťáků nechápe, jak dokáže s diagnózou C5 už po roce tak skvěle zvládat složité operace s ovladačem, jako jsou „trojklik“ nebo dokonce „čtyřklik“. On však na to říká, že když máš chuť do života a chceš, zvládneš cokoli. A je nadšený, že se díky nenadálé letní šanci mohl vrátit k milovanému sportu. Navíc se nejspíš během pouhých pár měsíců stane „multireprezentantem“. „Nechci to zakřiknout, ale moc bych si to přál,“ hlásí 35letý centr e-lvů Pavel Kovář, řečený „Čája“, který už tuto sobotu v 18 hodin půjde do přelomové basketbalové akce.

 

Pavle, kdo, nebo co vás k basketbalu poprvé přivedlo?

Na začátku, někdy v šesti letech, mě přihlásili rodiče na kroužek u nás v Ostrově nad Ohří, protože o pět let starší ségra už hrála, a mimochodem jsme měli i extraligu dorostenek. Já hrál za Ostrov do patnácti, kdy jsem přestoupil do Karlových Varů, a dva roky nato jsem zamířil do Sokolova, kde jsme hráli dorosteneckou ligu a za chlapy i druhou ligu. Na vysoké jsem pak ještě v Plzni koketoval s tehdy prvoligovou Lokomotivou, kde jsem i trénoval.

 

Čeho si nejvíc ceníte?

Úspěchu se staršími dorostenci Sokolova na mezinárodním turnaji v Dánsku, kde jsme skončili, tuším, čtvrtí. A pak toho, že jsem mohl trénovat v Plzni, kde byl chvíli i zájem, abych hrál, ale potom přišel v srpnu 2009, v mých čtyřiadvaceti, ten úraz…

 

Co se vám tehdy stalo?

Rozběhl jsem se při koupání do vody, a protože jsem nechtěl lidem skočit na hlavu, šel jsem tam trochu bokem. A když jsem byl asi po kolena ve vodě, skočil jsem jako by šipku. Bohužel tam ale bylo stále málo vody, já narazil hlavou do dna a chvíli jsem zápasil i o to, abych tu vůbec zůstal. Naštěstí jsem zůstal, bohužel mám diagnózu C5, což znamená, že mi krční obratel zasáhl do míchy, a tím pádem mám tři čtvrtiny těla ochrnutou.

 

První roky vyrovnávání se s tím vším pro aktivního sportovce musely být asi velmi složité…

První, co mí nejbližší slyšeli od doktorů v nemocnici, bylo, že budou rádi, když budu hýbat hlavou a zvednu ramena. To nebyla ideální první zpráva. Naštěstí jsem pak nějak rozhýbal vršek těla, ačkoli stále nehýbu prsty. To je přitom pro hraní na playstationu docela zásadní. (lehce se usměje) Je to ale zároveň ukázka toho, že když se chce, dá se zvládnout cokoli. Pokud ale jde o vnitřní vypořádání s tím, k tomu ani po jedenácti letech nedošlo. Lidi sice říkají, že by to nevrátili a že se jim třeba takhle žije dobře. Já bych to ale v čase vrátil určitě, i když si žiju hezkej život. Tohle bych nepřál opravdu nikomu. I když je to ale těžké, tak žít se s tím dá, pokud máš chuť do života.

 

Kdo vám je po celou dobu největší oporou?

Je to možná taková otřepaná fráze, ale jednoznačně je to rodina. To jsou moje největší stavební pilíře – ségra, mamka a taťka. Jistě se přidávají i kamarádi, ale rodina je hlavní.

 

Sám jste už přiznal, že původně jste si myslel, že hraní videohry, jako je NBA 2K, pro vás vůbec nebude možné. Jak jste to tedy nakonec zvládl?

Začalo to tím úrazem, protože tam se ve mně probudil trochu jiný člověk – cílevědomější, s větším tahem na branku, když něco chci. Basket byl do mých 24 let můj život a po tom úrazu jsem se dlouho hledal a stagnoval. Hledal jsem ale i nějaký vhodný sport, čímž jsem se dostal k handbiku. A pak mi můj kamarád „Svojda“ (současný spoluhráč z reprezentace Vladimír Svojanovský – pozn.) řekl - „Pojď si se mnou zahrát na tom playstationu NBA“. Já na to, že to mám pořád spojené s tím, že basket nemůžu sám hrát, což mě strašně mrzelo. Nakonec jsme se ale domluvili, že začneme. Nejdřív to nešlo, ale tím, jak to člověk trénuje a snaží se najít cestu, jsme zjistili, že když si dám pod ruce podložku, která se dává třeba pod notebooky, když chceš psát v posteli, a položím na to ovladač, abych ho nemusel držet v ruce, tak už jsem si našel určité „grify“ v zápěstí, které mi hraní umožnily. A zatím se stále zlepšuju.

 

Kolik desítek nebo spíš stovek hodin tedy mohlo trvat, než jste se dostal na úroveň požadovanou pro vstup do turnaje FIBA?

S NBA jsem začal loni v prosinci a po pravdě nejvíc jsem se zlepšil, když jsem zjistil, že bych mohl hrát za reprezentaci. To byl zlom, kdy jsem na sobě začal hodně makat a hrát a radši bych ani neříkal počet hodin, které jsem tím strávil. Klidně čtyři pět denně, šlápli jsme do toho na plný plyn. Přitom na začátku to byly jen asi dvě hodiny třikrát za týden. (usmívá se)

 

Vás prý i k možnosti reprezentovat přivedl kamarád Vladimír Svojanovský, který byl osloven s nabídkou vstupu do národního týmu před vámi. Je to tak?

Já jsem vždycky hrál NHL, kvůli které jsem si původně pořídil playstation, kdy se u toho dalo v té partě se sluchátky na uších i kecat. A pak jsme si řekli, že zkusíme i tu NBA. Problém ale je, že když chci „dunkovat“, je nutný jako by trojklik, což já s těmi prsty nejdřív nestíhal. Teď už jsem se to ale naučil a zvládám to bez problémů. Dávám dokonce i čtyřklik.

 

Používáte běžný ovladač na playstation, nebo jinou variantu?

Mám ovladač, který je podobný tomu na Xbox, ale jmenuje se Nacon a jeho výhodou je, že se mi mezi ty ovládací prvky vejdou ruce.

 

Jak moc svými současnými schopnostmi překvapujete?

Kluci, se kterými jsem teď v reprezentaci, už se těší, až mě o víkendu uvidí hrát. Prý si to všichni chtějí natočit. (směje se) Nechápou, jak můžu hrát prakticky bez prstů, a navíc na téhle úrovni. Kromě nich to ale vlastně moc lidí zatím ani nevědělo.

 

Když jste se dozvěděl o možnosti stát se součástí nově budovaného národního týmu pro turnaj FIBA v NBA 2K, zaujalo vás to okamžitě?

Když mi o té možnosti „Svojda“ řekl, a dodal, že mě doporučil, moje první reakce byla, jestli se nezbláznil. (smích) A on: „Neboj, to se naučíš“. No a po pár týdnech jsem si řekl: Proč ne? Přece se nebudeš bát. A začal jsem na tom makat a teď jsem nadšený. Zase jsem se vrátil zpátky k basketu – aspoň přes ten esport, když to nejde „live“.

 

V přípravě jste odehráli desítky zápasů, spousty z nich se zahraničními soupeři od Dominikánské republiky a Brazílie až po Libanon. Jaká tahle konfrontace byla?

Jednoznačně bylo vidět, že většina týmů má za sebou už řadu zkušeností a hlavně spolu ti kluci hrají déle. A to ani nemluvím o soupeřích, kteří mezi sebou měli i profesionální hráče. To už je momentálně jiná liga. My jsme spolu od léta, což je zatím krátká doba. A je tam tak hodně velký prostor pro zlepšování, které rozhodně není nereálné.

 

Jak teď vypadá vaše denní rutina?

Zaprvé musím udržovat tělo v přijatelném chodu a pak mi den vyplňuje i profesionální paracyklistika na handbiku, což v mém případě znamená možnost profesionální přípravy, kdy mi sponzoři hradí účast na závodech, přípravu, trenéry nebo regeneraci, ale nemám z toho žádný finanční příjem. Denně se tak věnuju tréninku, posilování, rehabilitaci a regeneraci, mezi níž teď řadím i přípravu na e-turnaj FIBA.

 

Jaké máte na handbiku cíle a jaká je na něm konkurence?

Po pravdě už tím, že mám nejtěžší možné postižení, se kterým se dá zvládnout na tom kole ještě pohybovat, tak takových kluků v republice moc není. Po světě jsou to ale desítky a konkurence je veliká. Můj cíl je ale ten nejvyšší – dostat se na mistrovství světa a na paralympiádu. K tomu musím nejdřív jezdit Světový pohár a mít body ve světovém rankingu, o což se teď snažím. Loni jsem byl poprvé ve Světovém poháru, letos to ale kvůli covidu bylo nulové a uvidíme, co přijde v roce 2021. Určitě se ale chci poprat o účast na světovém šampionátu. Příští rok bych měl být, tuším, v reprezentaci C a dál uvidíme podle výkonů na Světovém poháru. Pokud budou kvalitní, neměl by být problém s kvalifikací na mistrovství světa.

 

Autor:
Reklama
Radiožurnál Sport