Přesně před 50 lety: Slavia VŠ vítězem PVP

Půl století. To je dlouhá doba. Natož v životě sportovce. Jenže právě dnes je to přesně 50 let, kdy hráči tehdejší Slavie VŠ Praha, dnešního USK Praha, ovládli finále Poháru vítězů pohárů a zaznamenali jeden z největších úspěchů československého a českého basketbalu.

 

17. dubna roku 1969, necelý rok po začátku sovětské okupace, nastupují pražští Vysokoškoláci k finálovému klání Poháru vítězů pohárů. Obhajují druhé místo z předchozího roku, kdy aténské finále sledovalo přes 80 tisíc diváků. Ale stříbro jim nestačí. Navíc když proti nim stojí Dynamo Tbilisi. Ano, gruzínský tým, ale tehdy reprezentant Sovětského svazu. Čechoslováci vítězí o šest bodů a propukají v radostné oslavy.

 

„Dynamo Tbilisi byl v té době mistr Sovětského svazu. Byl to úžasný pocit, protože vyhrát je vždycky krásné. A zvlášť, když to bylo v tomhle finále. My jsme rok předtím finále v Aténách prohráli. Já jsem tehdy byl bohužel s nohou v sádře doma. Tohle pro nás byl úžasný zážitek,“ vzpomínal na včerejším setkání, které pro aktéry památného finále uspořádala Česká basketbalová federace, Jiří Zedníček.

 

S dvaadvaceti body nejlepší střelec zlatého klání upozorňuje, že původně se měl zápas hrát ve Vídni v malé hale. Kvůli vysokému zájmu diváků ho ale organizátoři přesunuli do haly větší: „Krásné bylo, že zápas byl původně určený do malé sportovní haly asi pro 2 a půl tisíce diváků. Protože jí během hodiny vyprodali, přeložili to do té velké, která měla kapacitu 10 tisíc. My jsme tam v podstatě hráli doma, protože tam byla spousta Čechů.“

 

Právě díky početnému českému publiku si Zedníček vzpomene na jednu úsměvnou historku: „Já mám takový velmi osobní zážitek. V Brně byl jeden fanoušek Brňáků, pro kterého jsme byli úhlavní nepřátelé a dával nám to při každém zápase dopít. On emigroval a byl ve Vídni a po tomhle zápase mě nosil na ramenou. Což bylo hodně legrační a krásné.“

 

Početné publiku fandící pražskému celku si vysvětluje rozehrávač vítězů Jiří Ammer společenskopolitickou situací v Československu: „V 69. roce byla hala vyprodaná okamžitě. Půlka lidí, která tou cestou šla (emigrovala), se přišla podívat. (smích) Vzhledem k tomu, že ten sport byl tehdy trochu jinde, my jsme se se všemi študáky z Prahy znali. Chodili nám fandit, my chodili na jiné sporty…“

 

Vítězství v evropském poháry byl obrovský úspěch. Podle Ammera je to ale vrchol pyramidy, kterou tvoří řada dalších nezapomenutelných momentů: „Myslím, že se musí naskládat mozaika. Je to zajímavé, ale myslím, že si víc vážíme výsledků, které byly předtím. Kdybychom tehdy hráli na neutrálních půdách, bylo by to jiné. Tady se to povedlo dotáhnout do konce.“

 

Jiří Zedníček přišel na včerejší setkání se zajímavou ozdobou v klopě. U srdce se mu vyjímala vlaječka s logem Dynama, datem a výsledkem. „To je originál. Je to vlaječka, kterou jsme od nich tehdy dostali a hned po zápase jsem si tam dopsal výsledek. Mně se ten zápas dost podařil, takže jsem si ho strašně užil. V družstvu Dynama Tbilisi byli tři hráči ze sovětské reprezentace. Bylo to dobré družstvo. Nás bylo víc. My jsme v té době měli devět, deset hráčů, kteří mohli hrát. Zápas jsme začali pressingem. V době, kdy jsme začali umdlívat, hlavně naše dvojice rozehrávačů Jirka Ammer s Jirkou Konopáskem a Jirka Růžička s Karlem Barochem, tak se vystřídali a najednou na gruzínské rozehrávače vletěla nová dvojice, která jim dávala hrozné kapky,“ vzpomíná si na důvod, proč tehdy slavil tým z hlavního města Československa.

 

Ke každému takovému úspěchu patří oslavy. Tehdejší vítězové Poháru vítězů pohárů však nemají moc na co vzpomínat. „Jeli jsme zpátky přes jižní Moravu. Tam lidé viděli rakouskou televizi, která ten zápas vysílala. Lidi nám mávali a dokonce v jedné vsi byl přes silnici transparent, zastavili nás a dostali jsme do autobusu demižon. Tady v Praze už žádné uvítání nebylo. Proběhlo to možná i trošku cíleně mimo pozornost,“ vysvětluje Zedníček.

 

Celá úspěšná parta se pravidelně schází. I tak bylo včerejší shledání něčím speciální. Přeci jen takové kulaté výročí od obrovského úspěchu je významnou příležitostí, aby se mohlo zavzpomínat také na ty, kteří už včera přijít nemohli.