Oslavenec Kamil Brabenec o Wiltu Chamberlainovi a Jiřím Zídkovi

Čtvrtého února slaví sedmdesáté narozeniny legenda českého a československého basketbalu Kamil Brabenec. Hvězdný ostrostřelec se v poslední době jako všichni potýká s covidovou situací, která mu znemožňuje normální život.

„Zvládám to, i když se asi nedá vždycky všechno stoprocentně dodržet. Vídám se jen s blízkou rodinou, chodím na procházky, jsem otestovaný, jinak jsem v pohodě. Chybí mi srazy s kamarády, ale to teď bohužel nejde. Začalo to vlastně už loni, když jsme ještě zvládli se sejít na Slovensku, ale od září už nic. Teď jsme to chystali znovu kvůli narozeninám, ale můžeme maximálně po telefonu,“ říká v telefonickém rozhovoru pro web ČBF Brabenec.

 

Ani v sedmdesáti letech nezanevřel na basketbal, když trénuje mládež v týmu Tygři Brno, což ho udržuje v aktivitě a umožňuje mu si občas zastřílet.

 

„Míč jsem měl v ruce naposledy v prosinci, protože ještě dělám trenéra a mohli jsme v tu dobu krátce trénovat. Mívám ho v ruce pravidelně, ale teď v podstatě dva měsíce nic z pochopitelných důvodů,“ pokračuje Brabenec, jehož svěřenci se prý ochotně připravují v době zavřených tělocvičen individuálně.

 

„Klukům jsme řekli svůj názor a ti, co mají doma koš, se sejdou ve dvou a připravují se. Mým svěřencům je kolem čtrnácti let a já tvrdím, že je jedno, i kdyby začali hrát až v patnácti. Teď je důležité, aby rozvíjeli individuální činnosti, tedy aby pořád driblovali, učili se střílet a hráli 1na1. To všechno se dá dělat ve dvou a ani na to nepotřebují trenéra. Já to taky tak dělal. Šest hodin jsem střílel, hráli jsme jeden na jednoho a tím se člověk rozvíjí. Bez těchto základních věcí jsou vám signály k ničemu. Když nepřejdete svého obránce, tak jste tam k ničemu a jste jen podavač. Jasně, že by se jim chtělo hrát a chtějí být v kolektivu, ale nejde to,“ dodává s tím, že se zatím nechystá s trenéřinou končit.

 

„Basket mě nepustil i proto, že jsem si ty kluky vypiplal. S kolegou jsme je převzali, když jim bylo kolem 11 let a teď je máme čtvrtý rok. Přišli jsme o loňské mistrovství republiky kvůli covidu, letos máme výborný tým, který neprohrál, a přijdeme o něj zřejmě znovu. Ještě bych je chtěl mít příští sezónu, jestli uděláme nějaký úspěch a pak už nám je stejně seberou. Pak do toho přijdou mladší trenéři, kteří tomu dávají jiný ráz. Já je učím základy a chci, aby je uměli, než začnou hrát pořádný basket,“ pokračuje rodák ze Znojma.

 

Dlouholetá opora hlavně brněnské Zbrojovky má na kontě účasti na osmi evropských a dvou světových šampionátech, hrál také na třech olympiádách. Přestože už dávno basketbal na nejvyšší úrovni nehraje, předává svým svěřencům cenné zkušenosti.

 

„Jasně, že mě znají. Ptají se a já jim rád odpovím. Když mi pak na tréninku říkají, že něco nejde, tak jim ukážu, že to jde. Trenér by měl umět hráčům ukázat, jak to mají udělat. Já jsem na tréninku vždycky nachystaný, občas s klukama hraju, takže u mě neexistuje věta, že něco nejde. Musí se jen chtít. Dodnes mě nikdo z nich neporazil v trestných hodech, i když trénují pořád a já ne, ale to se nezapomíná,“ usměje se vyhlášený střelec, který se řadí s 10 726 body na druhé místo historických ligových tabulek.

 

Přestože byl Brabenec rozený kanonýr, není spokojený se současným trendem basketbalu, kdy se čím dál víc sází na střelbu z dálky, a to i od pivotů.

 

„Takový způsob basketbalu se mi moc nelíbí. Za mě má být dlouhý hráč pod košem, aby dostal míč, přehrál svého obránce a dal jednoduchý koš. Neměl by stavět clony metr za trojkou a pod košem nikdo. Střelba z trojek není excelentní, většina hráčů má kolem 30 %, to radši dám šest sedm z deseti košů za dva, než bych to odhazoval z dálky a nechával si stavět clonu deset metrů od koše. Nedokážu si představit, že by Jirka Zídek hrál v dnešní době a stavěl na trojce někomu clony. Hrálo se na to, že dostal míč ke koši, měl střelbu přes hlavu, kterou nikdo neubránil a dával koš za košem. Proto byl pan hráč,“ připomíná Brabenec další basketbalovou legendu, která ho předstihla v anketě o nejlepšího českého basketbalistu dvacátého století.

 

Velkých turnajů odehrál za více než dvacet let ve vrcholovém basketbale spoustu, přesto i po letech zvládne Brabenec vyjmenovat své nejoblíbenější. Jde o olympijské hry v Kanadě 1976 a stříbrný evropský šampionát v Německu o devět let později.

 

„Největší radost mám ze šestého místa na olympiádě v Montrealu. V té době nás nechtěli pustit na kvalifikaci, tehdejší předsednictvo nám to zakázalo a nějakým zázrakem se podařilo, abychom mohli odjet. V kanadském Hamiltonu byl celý svět, který se nedostal z jednotlivých kvalifikačních zón a my porazili Jugoslávii, postoupili přes Brazílii, Španělsko a další státy a dostali se na olympiádu do Montrealu, kde jsme skončili šestí. Ze všech tří olympijských kvalifikací, které jsem hrál, se nám podařilo postoupit,“ na dálku hecuje své reprezentační následovníky, které čeká letos kvalifikace o olympijské hry také v Kanadě.

 

„Následně na olympiádě jsme hráli s Američany, kteří suverénně vyhráli a poráželi všechny o dvacet a s námi ještě dvě minuty před koncem prohrávali. V tehdejší basketbalu dokázala česká hlava něco vymyslet. Byly jiná pravidla, nebyla taková tvrdost, rychlost, ale česká hlava dělala z Američanů „voly“. Pak bohužel přišla klasická česká mentalita, rozklepali jsme se a o pět bodů prohráli. Tehdy seděl v hledišti Wilt Chamberlain, hvězda NBA a ten tleskal a žasnul, co Češi dokázali. Beru jako velké osobní štěstí, že jsem se toho mohl zúčastnit. Jako druhé vzpomínám na Stuttgart, protože získat druhé místo na Evropě v 35 letech pro mě byl parádní úspěch. Nejen, že jsem tam byl nejstarší, ale celá základní pětka byla třicátníků,“ rozpovídá se Brabenec.

 

Sám ale přiznává, že vrcholový basketbal se neustále rozvíjí a jde kupředu a už jen chytrá hlava na zdolání těch nejlepších zdaleka nestačí.

 

„Hlava nejde tolik uplatnit, protože to by musela být taková rychlost, že se to nedá zvládat. Tím, že se změnily pravidla a obránce si vás může jednou rukou tak trochu držet a strkat do vás, se nedá uvolnit tak lehce jako za nás, kdy byl jakýkoliv dotyk faul. Teď při té rychlosti, dynamičnosti a jak všichni dokážou skákat, je nemyslitelné, aby hlava tolik ovlivnila hru. Jedna, dvě akce možná, ale basketbal se prostě změnil,“ uznává.

 

Šestinásobný šampion československé nejvyšší soutěže má na svém kontě obrovské množství medailí, které má u sebe doma vystavené a rád si individuální i týmové úspěchy připomíná.

 

„Zrovna sedím proti všem medailím, které jsem získal, mám je na očích. Stuttgart mám natočený na videu, takže si to občas pustím. Bohužel starší věci nejsou, Montreal a další Evropy nikde nemám, na to už můžu jen vzpomínat. Navíc hráčů, kteří byli se mnou v Mnichově nebo v Montrealu už moc není. Můžu si povídat s těmi, kteří byli po osmdesátém roce jako Vlasta Havlík, na Slovensku Kropilák a další. Jinak už dost hráčů mezi námi není, naposledy Jirka Pospíšil. V současné době se navíc ani moc sejít nemůžeme, takže vzpomínám spíš sám,“ uzavírá Brabenec.               

 

Za CZ BASKETBALL i celý český basketbal přejeme panu Brabencovi všechno nejlepší a hodně zdraví do dalších let.