Na olympiádě jsme dostaly o čtyřicet, tady jsme byly mlátičky, vzpomíná na světové čtvrtfinále Večeřová

Datum prvního října je v české basketbalové historii navždy vyryto. Tento den v roce 2010 ženská reprezentace zvládla klíčové čtvrtfinále domácího světového šampionátu s Austrálií a vykročila na cestě ke konečnému stříbru. „Nedaly jsme Australankám ani milimetr místa, byly jsme takové mlátičky,“ vzpomíná na zápas po letech jedna z opor reprezentace Ivana Večeřová.

Češky rozhodně nebyly v utkání s Austrálií favoritkami, vždyť soupeřky z druhého kouta planety ovládly světový šampionát v roce 2006 pořádaný Brazílií a o dva roky později v Pekingu skončily druhé, a právě ve čtvrtfinále rozstřílely české lvice rozdílem třídy.

 

„Některé hráčky byly sebevědomé, ale já jsem měla v hlavě, že jsme před dvěma lety na olympiádě dostaly skoro o čtyřicet a když jsem si na to vzpomněla, tak mi úplně dobře nebylo. Vím, že jsem před zápasem dávala rozhovor do televize a myslela jsem úplně na něco jiného, než co jsem vyslovovala. Mluvila jsem o zápase neutrálně, že stát se může cokoliv, ale spíš jsem viděla sílu Austrálie. Na druhou stranu byl náš tým složený z lidí, kteří měli spoustu pozitivní energie a sešla se tam spousta věcí,“ vzpomíná po letech Večeřová.

 

Výhodou Češek bylo náročnější cestování soupeřek, které skončily svůj poslední zápas osmifinálové skupiny o dvě hodiny dřív a duel s Brazílií byl přeci jen o něco méně náročný než australská bitva s USA.

 

„Australanky dohrávaly poslední zápas s Američankami v noci, pak brzy ráno letěly z Ostravy do Karlových Varů. Teď zpětně si říkám, že to byl ideální scénář, protože Rusky, Američanky ani Španělky bychom neporazily. Viděli jsme, že Bělorusky porazily Rusko a došlo nám, že překvapení se tady dějí,“ pokračuje rodačka ze Šumperka.

 

Australanky se opíraly o dvě hlavní hvězdy, teprve devatenáctiletou dvoumetrovou obryni Elizabeth Cambageovou a křídelnici Lauren Jacksonovou, považovanou v té době za možná nejlepší hráčku světa. Cambageová byla s 22 body nejlepší střelkyní Austrálie, Jacksonová ale s 13 body hodně zaostala za očekáváními.

 

„Pamatuji si, že jsem bránila Cambageovou, která má 203 cm. Říkala jsem si, že u ní musím být blízko, protože mi tak vysoká hráčka nemůže utéct. Vlétla jsem na ní a během chviličky jsem měla tři fauly. To mě úplně šokovalo a bála jsem se, že pro mě zápas skončil. Pak jsem se uklidnila a se třemi fauly jsem zápas i dohrála. Celkově jsme byly takové mlátičky. Nedaly jsme Australankám ani milimetr místa a muselo to pro ně být velmi nepříjemné včetně bouřlivého prostředí v hale. Hřebíčky do rakve jim daly holky trojkami a pak už si pamatuji jen dojatého pana prezidenta,“ vzpomíná na přítomnost Václava Klause v hale.  

 

1. První poločas zápasu byl hodně vyrovnaný, spíše měly mírně navrch Australanky, Češky hnané bouřlivým publikem v KV Areně ale do poločasu otočily skóre a ve druhé půli už měly mírně navrch. Austrálie se ještě snažila český nápor zastavit, ale lvice zachránila hlavně střelba z dálky. Deset trefených trojek oproti čtyřem soupeřek hodně pomohlo k celkovému výsledku 79:68. Více než pět tisíc diváků bouřilo.   
2.   

„Teď se hodně hovoří o pojmu flow, který tehdy prakticky neexistoval, ale opravdu nás ten zápas pohltil a fanoušky jsme tolik nevnímaly, jen nám to dodávalo energii. Ale v zápase s Běloruskem jsem střílela šestky a po první proměněné jsem najednou zaslechla obrovské burácení haly a říkala si, že musím dát druhou, abych to slyšela znovu. Měly jsme opravdu hodně energie až do finále s Američankami. Tam to na nás padlo zřejmě jak únava, tak i trochu uspokojení z výsledku a bylo těžké udržet koncentraci. Ve finále jsem měla nateklé koleno a představa, že porazíme tým, který vůbec nepůsobil unaveně, mi přišla nereálná,“ shrnuje i další zápasy v play off Večeřová, podle které nebyly Češky před turnajem sevřené tlakem očekávaného úspěchu, což ve výsledku hodně pomohlo.

 

„Vím, že tenkrát proběhla nějaká sázka asi deset tisíc korun, že když budeme do čtyřky, tak budeme mít na následný večírek. Na úvodní tiskovce před turnajem jsem si říkala, že nám vedení federace asi věří. Prožili jsme na předchozích turnajích pozitivní i negativní, vyzrály jsme a braly jsme turnaj krok za krokem. Necítily jsme žádné extrémní tlaky, ale do první osmičky jsme se asi dostat měly,“ říká mistryně Evropy z roku 2005, která si přeci jen na deset let starý úspěch občas vzpomene.

 

„Vždycky, když vidím v televizi záběry, tak mi naskočí krásné vzpomínky. Relativně často mi někdo napíše, že viděl ten dokument ze šampionátu a když začnou padat kaštany, tak si vzpomenu, že jsme je sbíraly,“ uzavírá.