Málem jsem skončila, zahraničí nevzdávám, říká Šípová

Veronika Šípová, talentovaná basketbalistka a reprezentantka, která si vydobyla pevné místo v týmu USK Praha, není jen profesionálkou na hřišti. Kromě své basketbalové kariéry, kdy se podílí na úspěších českého národního týmu, se věnuje také studiu na sportovní vysoké škole. V rozhovoru nám odhalila, jak zvládá náročné tréninkové a studijní povinnosti, a jaký vliv mají bojové sporty na její fyzickou a mentální připravenost. Pro Veroniku je totiž důležité nejen excelovat na palubovce, ale i nacházet rovnováhu mezi sportovní kariérou a osobními zájmy.

Začneme nejdříve basketbalem a poté se od něj trochu odkloníme. Vím, že jsi začínala v Brandýse, než jsi přešla do USK. Jak ses tedy k basketbalu dostala, co tě na něm zpočátku bavilo a jaké byly tvoje první kroky?

Ano, k basketbalu jsem se dostala díky rodině, protože ho hrála moje sestra, bratr a hlavně naše sestřenice Lenka a Eva. Basketbal byl takovým rodinným sportem, a já jsem se k němu přidala. Původně jsem chtěla zkusit bojové sporty nebo něco podobného, ale rodiče to zamítli s tím, že je to nebezpečné a že doma sedět nebudu. Navrhli mi tedy, ať také zkusím basketbal, když ho hraje celá rodina. Souhlasila jsem, a tak jsem se do něj dostala. 

Takže tě bojové sporty lákaly už od malička? Zkoušela jsi je někdy předtím?

Ne, nikdy jsem je nezkoušela, jen mě zajímaly. Líbily se mi také tance, ale potom jsem viděla pár zápasů, které hrály moje sestřenice, a to mě přesvědčilo, že chci zkusit basketbal. Už si přesně nepamatuji proč, ale bavilo mě to. Když jsme hráli pět na pět, i když jako děti to byla spíš "plácaná", mělo to pro mě kouzlo. Zjistila jsem, že mám talent a pohybové nadání. Na začátku mě však nebavily tréninky, ale vždycky jsem se těšila na zápasy. Nevím, kdy se to změnilo, ale postupem času jsem si oblíbila i ty tréninky. Navíc jsme měli skvělý tým. Pamatuji si, kolik nás bylo, a byli jsme velmi dobrá parta. Trenérka Štenberková byla úžasná a kolektiv byl skvělý. 

A potom jsi přestoupila do USK. Jak k tomu došlo?

Moje sestra už tehdy byla v USK. Pozvali mě, když jsem se rozhodovala, kam na střední školu. Nabídli mi možnost přestoupit do USK a zároveň studovat na sportovním gymnáziu. Původně mě lákala policejní akademie, ale věděla jsem, že bych basketbal a studium nezvládla dohromady. Nakonec jsem si vybrala sportovní gymnázium, což šlo ruku v ruce s přestupem do USK.

A co zahraničí? Nelákalo tě někdy zkusit žít a hrát basketbal v jiné zemi, nebo tě podmínky v Česku udržely tady?

Dlouhá odpověď je, že jsem vždycky chtěla jít do ciziny, původně do Ameriky. Plánovala jsem tam studovat na univerzitě, ale kvůli problémům s koleny jsem zůstala v Česku. USK se o mě v té době postaralo a pomohlo mi vrátit se zpět na hřiště. Byla jsem jim za to vděčná a nechtěla jsem odejít. Stanovila jsem si pravidlo, že půjdu do zahraničí, až dokončím bakalářské studium. Pokud vše půjde dobře, letos v červnu bych měla mít školu hotovou. Navíc letos končí moje smlouva s USK, takže si myslím, že je ideální doba na změnu a vyzkoušet něco nového v zahraničí.

Jak probíhala tvoje cesta ke sportovní vysoké škole – studuješ na Palestře?

Nejdříve jsem studovala státní školy. Začala jsem na dopravní škole, která mi vůbec nesedla, a potom jsem přešla na zemědělskou. Ta mě bavila víc, protože jsem od dětství měla blízko ke zvířatům – díky sestřenici jsem trávila hodně času u koní. Bohužel jsem tam ale narážela na problémy s učiteli. Byli zaměření spíš na to, že buď člověk studuje, nebo sportuje. Kombinace obojího podle nich nebyla možná.

Proč ses nakonec rozhodla pro soukromou školu?

„Řekla jsem si, že chci zkusit školu, která má lepší přístup k individuálním potřebám studentů. Navíc to byla sportovní škola, což mi dávalo smysl, protože jsem vrcholová sportovkyně. Doufala jsem, že mi to usnadní kombinaci studia a sportu. Taky jsem přemýšlela o budoucnosti – chtěla bych se jednou věnovat třeba kondičnímu tréninku nebo práci s mládeží. Škola mi navíc umožňuje získat certifikát masérky, což by mi mohlo pomoci, kdybych se z nějakého důvodu musela s basketbalem rozloučit. 

Co pro tebe basketbal znamená?

Je to pro mě láska od malička. Mám radost z pohybu a baví mě, že díky basketbalu můžu reprezentovat Česko. Sport mě také motivuje k tomu, abych na sobě pracovala a byla den ode dne lepší. V týmu máme navíc skvělý kolektiv, což je obrovský bonus. Nejde jen o tréninky a zápasy, ale i o to, že si rozumíme mimo palubovku – chodíme na kávu, na jídlo, trávíme spolu čas. To mě určitě taky pohání dál.“  

Myslíš už na to, co budeš dělat po kariéře?

Ano, to je pro mě důležité. Basketbal mě sice uživí, ale člověk ho nemůže hrát věčně. Možná do pětatřiceti, když se vyhnou zranění. Ale co potom? Život jde dál. Proto beru studium jako způsob, jak se připravit na budoucnost. Chci mít něco, na čem můžu stavět, až basketbalová kapitola skončí. 

Jak vypadá tvůj volný den, když zrovna není trénink nebo zápas? 

Když není basket, což je výjimečně, tak když je to v týdnu, tak z 90% jdu do školy. Jdu do školy, abych dohnala předměty, kde chybím. Vlastně někdy se mi stává, že chodím se studenty dálkového studia o víkendu. Prostě, když není basket, tak doháním školu. Když mám opravdu úplně volno, tak s kamarády z Prahy jdu na kávu a prostě jen relaxuji. Ráda chodím do wellness a někdy jsem jen doma jsem ráda, že nemusím nic dělat. Zatím se pro mě volno točí spíš kolem školy.

Jak trávíš svůj volný čas?

Vzhledem k tomu, že se s rodinou a blízkými vídám jen zřídka, například se sestrou a neteří, mám volného času skutečně málo. Můj denní režim je poměrně nabitý – když zrovna netrénuji, věnuji se škole a plnění úkolů s ní spojených. Pokud se přece jen objeví chvilka volna, ráda ji trávím s přáteli. Často za nimi jezdím i mimo Prahu. Mezi mé oblíbené způsoby relaxace patří návštěvy kaváren, čtení knih a sledování filmů v kině. Právě návštěva kina mě vždy dokáže dokonale odreagovat – úplně vypnu a ponořím se do děje. Tyto tři aktivity jsou pro mě ideálním způsobem, jak si odpočinout.

Co tě přitahuje na bojových sportech?

Myslím, že mě na bojových sportech fascinuje především jejich spojení se sebeobranou. Když se řekne bojový sport, nepředstavím si hned krvavé zápasy v aréně, kde jde o všechno. Mám raději asijské bojové umění, jako je kung-fu nebo taekwondo, která kladou důraz na harmonii a klid. Líbí se mi, že některé pohyby z těchto sportů jsou inspirovány každodenním životem a že vám tato cvičení mohou pomoci zlepšit nejen fyzickou kondici, ale i vnitřní rovnováhu. Samozřejmě mě také fascinuje možnost využít techniky bojových umění pro sebeobranu, pokud by to bylo někdy nutné. Zároveň mě ale baví jejich estetická stránka – krásné pohyby, přesnost a elegance. Když sleduji mistry bojových umění, kteří ovládají zbraně jako tonfy, katan nebo sai, je to pro mě ohromující zážitek. Obdivuji také disciplínu a soustředění, které tyto sporty vyžadují.

Máš zkušenosti i s dalšími sporty?

Ano, kromě bojových sportů mě baví například střelba a lukostřelba. Tyto aktivity jsem si vyzkoušela už během studia na vysoké škole a okamžitě mě nadchly. Na střelbě a lukostřelbě oceňuji schopnost úplného soustředění – v ten moment pro mě přestane existovat vše ostatní a já se plně soustředím na cíl. Tento pocit je pro mě nesmírně uklidňující. Občas se také nechávám unést adrenalinovými aktivitami, například jízdou na motorkách. Tyto zážitky mi dodávají energii a inspiraci do každodenního života.

Jak se věnuješ bojovým sportům ve svém volném čase?

Pokud mám čas, ráda sleduji videa nebo krátké ukázky bojových technik na sociálních sítích. Doma mám několik zbraní, jako například bo nebo sai, se kterými se občas snažím trénovat. Nejsem však žádný profesionál, spíš nadšenec, který si to dělá pro radost. Každý pohyb je pro mě výzvou, ale zároveň i způsobem, jak si vyčistit hlavu a posunout se dál.

Pokud by někdo vtrhl k tobě domů, měla bys možnost se bránit? Můžeš se spolehnout na své schopnosti?

Určitě, pokud bych měla k dispozici zbraně, tak bych se bránila. Ale pokud by šlo o někoho, kdo má zkušenosti, pravděpodobně bych neměla šanci. Takový člověk by mě pravděpodobně porazil.

Zajímalo by mě, jestli ses někdy vážněji věnovala nějakému bojovému sportu. Vím, že například hráči NBA často zahrnují různé formy kondiční přípravy, jako je posilování v bazénu nebo box. Napadlo tě někdy, že bys něco podobného zkusila jako součást přípravy?

Myslím si, že by to bylo skvělé. Souhlasím s tím, že bojové sporty jsou výborné na kondici, ale bohužel jsem to nikdy nezkusila, protože mi to časově nevyhovovalo. Vždycky jsem měla tréninky v jiných hodinách, než bylo možné se zúčastnit nějaké skupinové lekce. Měla jsem problémy se skloubením tréninků s mými povinnostmi.

Napadlo tě třeba, že bys mohla nějaký bojový sport vyzkoušet v rámci tréninkového plánu v posilovně?

Ve škole máme i kurz sebeobrany, do kterého jsem se jednou zapsala. Není to nic extrémního, ale aspoň jsme se naučili základy. Instruktor měl zkušenosti z MMA, takže nám ukázal různé chvaty. Bylo to velmi zajímavé a užila jsem si to. Bylo fascinující, jak jednoduché techniky mohou být účinné. Pokud jsem měla volnou hodinu a měla čas, chodila jsem se podívat, ale je pravda, že víc než to jsem v rámci tréninkového plánu nedělala. 

Myslíš si, že se z bojových sportů dají přenést nějaké dovednosti i do basketbalu? Zmiňovala jsi soustředění a fyzickou připravenost, což jsou vlastnosti, které jsou důležité jak v boxu, tak v basketu.

Určitě. I v basketbalu je důležitá fyzická zdatnost a koncentrace. I když v boxu to je samozřejmě jiné, protože je to sport na menším prostoru a soustředíš se na údery, pořád musíš mít výdrž. A to samé platí pro basketbal. Zároveň v bojových sportech, například v kung fu, je důležitý vnitřní klid a koncentrace, což je podobné jako v basketbalu, kde musíš být stále soustředěný na hru, abys zvládl rychlé rozhodování a akce na hřišti. Ty paralely tam určitě jsou, i když nejsou úplně stejné. 

Přemýšlíš už o své budoucnosti mimo sport? Máš nějaké plány, co bys chtěla dělat po ukončení kariéry? Zvažovala jsi například otevření masérského salónu, nebo se třeba zapojit do nějaké jiné profesní dráhy?

Zatím nad tím moc nepřemýšlím, protože se soustředím hlavně na školu a na svou sportovní kariéru. Ale myslím si, že v budoucnu by bylo fajn mít nějaký základ v něčem jiném. Možná bych se vydala cestou masáže, protože mě to baví, a i moje sestra je masérka. Měli jsme nějaké nápady, že bychom třeba společně otevřely salón, ale zatím je to spíš jen taková letmá myšlenka, o které jsme se bavily.

Pokud by mě sport už tolik neplnil, třeba bych se vrátila k nějaké profesi, která by souvisela s tím, co dělám. Napadlo mě třeba, že bych se mohla zaměřit na práci u policie, nebo v nějakém odvětví jako kriminalistika, kde by bylo využití mojí fyzické kondice. Ale zároveň si jsem vědoma toho, že tělo sportovce není věčné a že se může objevit zdravotní problém, například s koleny, který by mohl ovlivnit i mou budoucnost.

V každém případě se teď soustředím hlavně na to, co mám teď, a v budoucnosti uvidím, jakým směrem se vydám. Ale určitě nechci zůstat jen u sportu, i když si zatím pořád užívám to, co dělám.

Představ si, že sedíš na nějaké debatě s mladými začínajícími basketbalisty. Možná jsi už něco takového zažila. Kdyby se tě zeptali, jestli bys něco změnila ve své kariéře, co bys na to řekla? Pokud bys stála znovu na začátku, na té křižovatce, změnila bys nějaké rozhodnutí?

To je těžká otázka. Na jednu stranu bych asi neřekla, že bych něco změnila, protože všechno, co jsem prožila, mě formovalo a dovedlo k tomu, kým jsem dnes. A vlastně jsem na sebe hrdá. Všechny ty chvíle, jak těžké, tak radostné, byly součástí mé cesty. Ale na druhou stranu, kdybych se na to podívala čistě z teoretického hlediska, tak možná ano. Možná bych dřív začala uvažovat o zahraničí, šla tam rovnou a pak se třeba vrátila. Kdybych věděla, že to pro mě nebude, zkusila bych to dřív. Možná bych tedy začala přemýšlet víc za sebe a možná bych si dala více času.

Napadlo tě někdy, že bys měla zkusit univerzitu v Americe? Lákalo by tě to zpětně? Říkáš si, že jsi možná měla odejít dřív?

To je opravdu těžké. Po operacích jsem měla určitou dobu, kdy jsem byla opravdu zklamaná. Po prvním roce, kdy jsem ještě měla v plánu jet do Ameriky, se situace změnila. Byla jsem po dlouhé rekonvalescenci a těsně po návratu do hry mi znovu vypadlo koleno. Bylo to opravdu těžké. Po těch dvou sezonách jsem měla pocit, že už nemůžu dál. Kdyby nebylo trenérů Scalabroniho a Kubálka, asi bych s tím basketbalem skončila. Pamatuju si, jak jsem přijela domů, rozbrečela se a cítila totální amok. Odradilo mě to úplně od basketu. Teoreticky, i kdybych měla to zranění poprvé, možná bych se rozhodla jet do Ameriky, i přes všechno. Možná bych se ale taky víc zaměřila na to, abych si stála za svým a víc si dupla. Možná bych se rozhodla, že ještě nejsem připravená, a počkala. V té době jsem neměla dostatečnou odvahu si to říct. Ale vím, že to nebyl problém, že se může stát, že to prostě ještě není, a že je důležité myslet na zdraví.

Pokud bys měla zůstat v basketbalu, jaký je tvůj sen, co bys ještě chtěla dokázat? A pokud bys jednou s kariérou skončila, co bys chtěla dělat?

Pokud bych se podívala zpětně na basketbal, tak je to jasné – vždycky jsem snila o tom hrát za ženskou reprezentaci doma, tady na domácí Evropě. To by byl pro mě opravdu splněný sen – hrát na domácí půdě, mít rodinu na tribuně, vidět rodiče a sestru tam. To bych opravdu chtěla zažít. Kdybych se ale podívala na život mimo basketbal, můj druhý velký sen je cestování, hlavně do Asie. Fascinují mě země jako Čína nebo Japonsko. Chtěla bych navštívit tamní přírodu, hory, projít je a být součástí jejich kultury. A také bych se chtěla naučit plynně mluvit čínsky nebo japonsky – to mě láká.

A třetí sen? Ráda bych se zúčastnila nějaké plavby kolem světa. Na velké zaoceánské lodi, kdy vystupuješ v různých městech, poznáváš nová místa a kultury. To je něco, co bych si jednou opravdu chtěla vyzkoušet.

Takže vlastně plánuješ světové dobrodružství po kariéře?

Ano, určitě. Chci vidět svět, dokud to ještě jde. Chtěla bych zažít co nejvíce, dokud budu mít možnost.