Křídla vidím jako hlavní sílu pro zakončení, říká o svých svěřeních z Kempu budoucích nadějí Roman Bednář

„Kempy budoucích nadějí“ napsaly v neděli a v pondělí své druhé pokračování. Projekt České basketbalové federace vzniká za spolupráce reprezentačního trenéra Ronena Ginzburga a ústředního trenéra mládeže pro kategorii chlapců Jana Slowiaka.

 

První kemp proběhl před měsícem ve Svitavách. Tentokráte se dočasným azylem pro vybranou skupinu hráčů a realizační tým stala pardubická Dukla. Pracovní skupina hráčů čítala, podobně jako při svitavské premiéře, 22 hráčů. „Hráči přijíždějí z velké části proto, že tam chtějí být. Jsou víc motivovaní než ti v klubu. Ne že by při práci v klubu hráči motivovaní nebyli, ale tady je to výraznější. Hraje v tom roli konkurence protihráčů a spoluhráčů ve skupině. Navíc jsou to opravdu talentovaní hráči, kteří vidí svojí basketbalovou budoucnost a chtějí pro její naplnění udělat vše, co je v jejich silách. Je to velice příjemná práce ve fajn prostředí,“ oslovil projekt Romana Bednáře, který stará o skupinu křídel. Trenérský tým doplňují ještě, kromě již zmíněných, Lubomír Růžička pro pivoty a Pavel Beneš pro rozehrávače.

 

Zatímco první kemp byl velkou neznámou pro obě strany, nyní už hráči i trenéři věděli, co je v Pardubicích čeká. „Všiml jsem si posunu v tom, jak hráči k tréninku přistoupili. Na prvním kempu byli trochu nervózní a nevěděli, co od toho mají čekat. Teď už to znali, věděli, do čeho jdou. V tomto směru byla práce intenzivnější a kvalitnější,“ potěšilo Romana Bednáře. To ale nebyla jediná věc, která mu během dvou dnů strávených v Pardubicích udělala radost: „Bylo vidět, že některé věci, které jsme zkoušeli na prvním kempu, zvládají lépe. Nevím, jestli si je během toho měsíce pilovali. Nedával bych za to zásluhu nám trenérům, ale hráčům. Nějaká činnost je zaujala, tak si jí párkrát vyzkoušeli.“

 

Filosofie realizačního týmu účastnícího se Kempu budoucích nadějí se liší od té klubové. „Hráčům můžeme spíše ukázat něco nového, co si mohou vyzkoušet. Vidět u nich vyloženě výkonnostní posun není za tak krátkou dobu reálné,“ vysvětluje Bednář.

 

Roman Bednář, působící v klubu Sokola pražského, pracuje během Kempu budoucích nadějí se skupinou křídel. „Pohledy trenérů mohou být různé. Já křídla vidím jako hlavní sílu pro zakončení ze střední a dlouhé vzdálenosti. Našim cílem je tak posilovat u nich instinkt střelce a to, že se od nich čeká skórování. Drilujeme tak, aby byla úspěšnost střelby co nejvyšší,“ vysvětluje, co především by si křídla z kempů měla odnést. „První dva kempy jsme věnovali zakončení po využití clony, aby hráči v plné rychlosti vybíhali clonu a okamžitě zaujali nebezpečné postavení. Snažím se jim postupně předkládat repertoár dovedností, aby si z něj mohli vybrat,“ doplnil Bednář.

 

Na prvním kempu 21, na druhém 22 účastníků. Pro trenéry, zdá se, skoro ideální skupinka. „Shodli jsme se, že budeme pracovat se skupinami po deseti. Někdy se nám to daří, někdy ne. Probíhá sezóna a hráči se omlouvají kvůli zranění nebo povinnostem v klubu,“ chápe, že ne vždy může hráč pozvánku na dvoudenní kemp přijmout. „Pokud bych chtěl, aby byl efekt maximální, pracoval bych se dvěma, třemi hráči. Optimum pro to, co se snažíme realizovat my, je sedm až deset hráčů. Chceme pracovat s větším počtem hráčů, abychom zajistili rozmanitost a abychom tu příležitost nabídli více hráčům,“ vysvětluje, proč je optimální právě desítka svěřenců.