Český basketbal přišel o svoji královnu

V osmdesáti letech přišel basketbalový svět o legendární hráčku Milenu Jindrovou. Československo reprezentovala skvěle, ráda a nejvíc ze všech. Jejích 250 reprezentačních startů hned tak někdo nepřekoná. A její úspěchy také nejspíš ne, čtyři medaile z mistrovství světa, tři z evropských šampionátů – to vše za devět účastí na vrcholných akcích FIBA. Také byla za všechny své úspěchy vyhlášena v roce 2001 vítězkou ankety o nejlepší českou basketbalistku 20. století a o šest let později byla uvedena do Síně slávy ČBF.

Přitom s basketbalem začala vlastně dost pozdě, až v patnácti letech. Tou faktickou „sudičkou“ byl na víceletém gymnáziu v Londýnské ulici v Praze známý propagátor basketbalu profesor Gargela. Tomuto sportu doslova propadla, po maturitě ho šla k nelibosti tatínka, univerzitního profesora studovat místo očního lékařství na Fakultu tělesné výchovy a zůstala mu věrná doslova dodnes.

Se svými 172 centimetry začínala na pivotu, pak hrála na křídle, aby nakonec skončila jako rozehrávačka – střelkyně. A hlavně se zlepšovala tak, že už po třech letech trénování si ji trenér Dobrý vytáhl do Slávie VŠ Praha. Juniorkami doslova proletěla a jako dvacetiletá absolvovala premiéru v seniorské reprezentaci v nakonec stříbrném výběru trenéra Svatopluka Mrázka rovnou na Mistrovství světa 1964 v Peru! Stříbrné a bronzové medaile pak sbírala až do roku 1975, zisku zlata zabránil ve většině případů jediný soupeř – tým Sovětského svazu.

Spolu s Babkovou, Hibšovou a Hejkovou se nejvíce podílely na vzestupu výkonnosti Slávie VŠ Praha koncem 60. let a dvou titulech. Celkem devětkrát a od roku 1967 nepřetržitě sedm sezón po sobě byla Milena Jindrová v nejlepší pětce ligy, čtyřikrát ji odborníci vyhlásili nejlepší basketbalistkou Československa. Snila o tom, že její kariéra skončí na historicky prvním olympijském turnaji basketbalistek v roce 1976, kvůli tomu odřekla nabídky z Francie a Itálie. Trenér Drásal ji ale nakonec do sestavy pro olympijské hry v Montrealu ani pro těsně předcházejícím ME ve Francii nezařadil. Nejlepší basketbalistka uplynulé sezóny a aktuálně nejlepší střelkyně ve vítězném finále Poháru Ronchettiové se mohla na své spoluhráčky, které si ji před rokem zvolily kapitánkou, dívat v televizi.

Obrovské zklamání vyhnalo Milenou Jindrovou z Prahy na čtyři sezóny do Lokomotivy Košice, domů se vrátila až v roce 1981 jako trenérka klubová i na úrovni juniorské reprezentace.

Nová etapa jejího života začala v roce 1994, kdy přivedla do kroužku basketbalu Sokola Pražského svého tehdy devítiletého syna Martina. Nevydržela dlouho stát nečinně stranou, a tak doslova pod jejíma rukama vznikl klub, který dnes má plné všechny kategorie od přípravek až po první ligu, vychoval reprezentanty, ligové hráč i trenéry.

Mileně Jindrové byli podle jejích slov vždy příkladem pracovití a skromní rodiče. Proto nerada o sobě a svých úspěších mluví a daleko raději s veškerou energií podporuje své trenéry a vytváří jim co možná nejlepší podmínky. Ví, že pro prosperující klub je to základní kámen.

Spoluautorem textu je Jakub Bažant