Česko nám dává větší smysl, shodují se Elhotová s Hrubanem

Na české a nyní už i světové planetě sportu dosáhl tolik jako málokdo. Je dějinným top skórerem jedné z nejlepších evropských soutěží, je kapitánem devátého národního týmu světového žebříčku, mnohonásobným reprezentantem i ligovým mistrem. A za poslední roky stihl porozdávat tolik radosti, že si to jen stěží umí představit. Stal se tváří reprezentace, díky častému veřejnému působení čím dál známější, přesto je stále pevně „usazený“ na zemi. Dokonce až tak, že by odmítl i sebemenší pozornost jako projev uznání či vděčnosti. Třeba drink nebo jídlo věnované majitelem restaurace. A jeho zdůvodnění je zcela prosté…

 

„Přiznám se, že po něčem takovém asi netoužím a snažil bych se to tedy odmítnout. Možná jen pokud by na tom někdo vyloženě trval, asi bych se „vzdal“, ale na druhé straně to od nikoho neočekávám. Když si dám dobré jídlo nebo pití, tak budu radši, když si sám zaplatím. Je to vyjádření toho, že to ten člověk dělá dobře, stejně jako když on mně poděkuje za to, že jsme hráli dobře na šampionátu v Číně,“ nechce se ani náznakem vpasovávat do role sportovní celebrity 31letý národní forward Vojtěch Hruban, který od čtvrtka shlíží na Prahu v nadživotní velikosti z padesátimetrového poutače zavěšeného na konci Nuselského mostu - poprvé v národním dresu s nápisem ČESKO.

 

Pro něj jakoby symbolicky byl v celé kompozici umístěn, stejně jako hlavní hvězda ženské reprezentace Kateřina Elhotová, až za současnou českou jedničku, rozehrávače Chicago Bulls Tomáše Satoranského, byť by si za vše, co každý rok pro svůj sport dělá, nejspíš zasloužil být také na úrovni „pole position“. Ani trochu si na to ale nestěžuje a s celkovým vyobrazením je spokojen, ač na jednu okolnost si nezvyká snadno...

 

„Je to hodně zvláštní. Je to nadživotní velikost a ještě takhle velká,“ říká ke své zhruba desetimetrové postavě na poutači. „Párkrát už jsem na billboardech byl, ale tohle je zdaleka největší podobizna. Ten detail, v jakém se člověk vidí, je strašně zvláštní – jako kdybych se koukal z pěti centimetrů do zrcadla,“ přiznává.

 

I když ale nebude mít problém s tím se na svou obří podobiznu podívat, cestou autem přes Nuselský most se kromě krátkého kontrolního mrknutí (svým nyní ultra ostřížím zrakem) hodlá věnovat především řízení.

 

„Objevovat se na podobných poutačích mi nevadí. Ze začátku chvíli trvá si na to zvyknout, ale pak už to člověk tolik nevnímá. Hlavně je důležité si napoprvé říct, že ten billboard vypadá dobře. Pokud bych si řekl, že je příšerný, budu na něj koukat pátravě častěji.“

 

Od zavěšení poutače u Nuselského mostu zatím neuplynulo mnoho času, nicméně i křídlo už k němu stihlo dostat pár zpráv. Ve všech se objevovala podobná slova: „Bylo to většinou ve smyslu - tyjo, je to fakt velký!“

 

V pátek odpoledne si ještě nebyl jistý, jestli si „fakt velkého Vojty“ stihl všimnout i jeho tchán, který po Nuselském mostě jezdí každý den do práce a bude tak mít nyní svého zetě pravidelně na očích. „No, uvidíme, jaká bude jeho reakce, až poprvé projede kolem,“ usmál se Hruban.

 

Nový nápis ČESKO na hrudi, s nímž basketbalové reprezentace přišly jako první z velkých tuzemských týmových sportů, uvítal.

 

„Jistě jako každá věc i tohle má své odpůrce, ale mně se tenhle tvar líbí a dává mi to větší smysl než dřívější Czech Republic. Používání názvu země ve vlastním jazyce má většina národních reprezentací, takže jsem rád, že jsme se přidali, protože Česko bude všeobecně líp používané. A taky jsem rád, že jsme náš první kolektivní sport, který to použil - razíme tak cestu. A na tom dresu to vypadá určitě líp.“

 

 

Hrubana také těší, že na poutači má na sobě modrý - výherní – dres. „Vždycky jsem v modrém hrál radši. Mám pocit, že velké zápasy vždycky vyhráváme v modré, ale možná si to jen sugeruju. Platilo to ale i na mistrovství světa, kde jsme Turky nebo Brazilce porazili právě v modrém. A líbí se mi, že ženský nároďák využívá pro změnu červenou a každý tým tak má jednu z našich národních barev jako svou.“

 

Co národního kapitána naopak netěší, je fakt, že při tuzemských promo akcích všeho druhu nyní poněkud osiří. A že mu jich nejen kvůli kapitánské funkci přibude. „Je to i tím, že můj hlavní „spolupachatel“ při těchto událostech Jarda Bohačík „zbaběle“ utekl do Francie a většina toho bude na mě,“ narazí v nadsázce na letní exit další hvězdy reprezentace z Nymburka do francouzského Štrasburku.

 

Stěžovat si ale nechce: „Člověk si může stěžovat, když o něj zájem není. A ne, když je.“

 

O Vojtěcha Hrubana je nyní zájem zřejmě na maximální úrovni jeho kariéry. Mimo jiné jej poznává více lidí a míří tak na něj i více pohledů. „Je to daleko výraznější, ale efekt billboardů zatím ještě neznám. Na to je moc brzo. Úspěch v Číně toho ale udělala hodně, člověk to vidí nejen v menších městech, jako je Nymburk nebo Poděbrady, kde se pohybuju nejčastěji, ale i v Praze a jinde. Někdo si chce popovídat nebo poprosí o fotku a podpis, je to ale vždycky ve vší slušnosti, takže člověk rád vyhoví. V rámci určitých mantinelů je to vždy příjemné,“ podotkl v pátek pod svou pětinásobně větší podobiznou dvoumetrový vousáč.

 

Vedle něj v tu chvíli stála o poznání nižší další členka „party z plakátu“, Kateřina Elhotová, která k obřímu poutači měla jednu klíčovou „estetickou poznámku“. „Asi by bylo hezčí, kdybych byla uprostřed, aby ta červená barva dresu vybalancovala ty modré, ale prostě „Saty“ je tam dominantní vepředu a my jsme vzadu. Mně se to ale líbí, i výrazově.“

 

Na otázku, zda by jí k čelnější pozici v kompozici bývalo pomohlo angažmá v WNBA, z nějž se před časem musela vyvázat kvůli těhotenství, jen s velkým smíchem dodala:

 

„Ne, „Saty“ by mě trumfnul vždycky.“

 

Stejně jako kolega od mužů se ještě ve velikosti kolem 10 metrů nikdy nikde neměla možnost spatřit. Na druhé straně stejně jako Hruban už na nějakém tom billboardu figurovala a není to pro ni zase tak velká novinka. „Když se pak někde spatřím, tak se toleruju, třeba když se cestou domů vídám na billboardu u dálnice.“

 

Být sem tam někde k vidění má prý i své „nesporné“ výhody. „Třeba známí, se kterými jsem se už delší dobu neviděla, mi pošlou fotku se mnou z metra, a to je od nich fajn,“ usmívá se křídelnice, jež se v pátek chystala na fotografii před poutačem ukázat i svému malému synovi.

 

Také ona ve shodě s kapitánem lvů požehnala novému nápisu na reprezentačních dresech.

 

„ČESKO je kratší a výstižnější a mně se to líbí, jak to je. Když se podíváme i do zahraničí, není důvod všude zmiňovat tu republiku. Řada zemí je republikou a v názvu to vůbec nemají. Tohle zní hodně česky, a byť nevím, zda je to dostatečně mezinárodní, je to pro nás, my jsme Češi, víme, o co jde, a soupeři už budou vědět, s kým mají tu čest,“ zdůrazní.

 

A jako žena si pochvaluje červenou barvu ženské verze národního dresu. „Mně červená vyhovuje, cítím ji jako holčičí barvu a historicky máme v červených dresech, myslím, víc výher než v bílých. Je to tedy perfektně vymyšlené.“

 

Třicetiletá snajperka, jež působí v reprezentaci už od olympiády v Pekingu 2008, zažila největší popularitu národního týmu během stříbrné světové senzace v roce 2010 na domácí půdě, nicméně tak obří propagační formát na tak frekventovaném místě (denně přes Nuselský most projede na 160.000 aut), jako je současný poutač v Praze, si nepamatuje odnikud.

 

I přesto, že její tvář už se v posledních letech objevila na spoustě billboardů, tvrdí, že i v pražském provozu zůstává relativně ukryta před větší pozorností. „Určitě to není tak, že venku by mě tu lidi hned poznávali. Sem tam někdo ale jo,“ usměje se.

 

 

Autor:
Reklama
Idnes Premium kampaň