Zlato z plácků, zloději míčů i zázraky fyzioterapeutů

Prvních šest zápasů šlo vše téměř jako po másle. V posledních dvou se ale postupová mise z divize B zadrhla, když osmnáctiletí lvi nestačili v semifinále na Nizozemce a v souboji o bronz na Belgičany.

Zbylo tak na ně čtvrté místo, první nepostupové. Návrat mezi elitu, jejíž součástí byla tato lví kategorie naposledy v léte 2023, se tak nejméně o rok odkládá.

Nejen o tom, proč se letošní slibné sestavě na čele s dirigentem Markem Houškou průnik výš nezdařil, bude nyní detailně hovořit kouč týmu Adam Konvalinka.

Trenére, proč se nakonec postup do divize A nepovedlo dotáhnout? A je to velká mrzutost, že i takto talentovaný a výškově nebo atleticky vybavený tým na postup nedosáhl?
Zajíci se počítají po honu a my jsme je asi začali počítat moc brzo. Skupinou jsme proletěli bez zaváhání. Jistě, první poločas s Polskem dílčím zaváháním byl, ale co jsme pak předvedli ve druhé půli, to sneslo i přísnější kritéria. Ten tým talentovaný je a sám o sobě fungoval skvěle, protože kluci se semkli, jeden hrabal za druhého a nikdo neměl problém se svou rolí. I hráči, kteří se na hřiště tolik nedostávali, podporovali ty ostatní, pracovali a nenarušovali náladu v týmu. Samozřejmě postupem turnaje jsme narazili na ty asi nejsilnější týmy. Nizozemci i Belgičani byli atleticky skvěle vybavení a nám to nevyšlo. Do teď si kladu otázku, co přesně bylo za tím, že to nefungovalo stejně jako ve skupině a ve čtvrtfinále, ale nemám přesnou odpověď. Bylo tam víc faktorů, může to být lehce spojené i s mentální stránkou, většině kluků je pořád teprve sedmnáct a ten mediální humbuk kolem byl po základní skupině veliký. Za sebe a celý realizační tým jsme se to snažili tlumit, ale jestli někdo klukům různě psal pochvaly a trochu se začali vznášet v obláčcích, tak tam se mohlo stát, že jsme přestali hrabat tak poctivě jako do té doby. A možná jsme propadli tomu pocitu, že to přijde tak trochu samo, protože se začalo strašně mluvit o tom, jak postoupíme do divize A a jak to celé vyhrajeme. To ale bez maximálního úsilí a nasazení samozřejmě nejde.

Řekněme teď už spíš z herního pohledu, co byl v těch rozhodujících dvou bitvách hlavní hendikep?
Jednou ze statistik, kterou jsme hodně sledovali, byl doskok, konkrétně ten útočný. Problémy jsme s tím měli už ve čtvrtfinále s Rumuny, ale tam jsme ještě nějakou kvalitu prokázali, nicméně v semifinále a v souboji o bronz jsme na doskoku měli velké trable. Útočných jsme měli minimum. Samozřejmě jsme byli o jednoho dominantního hráče (Davídka) kratší, ale doskok není o tom, jak je kdo vysoký, a kdo jak doskakovat umí, protože to je věc úsilí a charakteru, a v tomhle jsme v těch posledních dvou zápasech byli slabší, a když se rozhodovalo, mohlo to k tomu neúspěchu něco přidat.             

Celkově jste na doskoku byli na celém turnaji druzí a ve skupině jste tam byli spíš lepší než soupeři. Když jste v posledních dvou zápasech začali strádat, bylo to víc úbytkem energie při třech utkáních ve třech dnech, nebo chyběla větší rvavost, touha a agresivita?
Řekl bych, že šlo o kombinaci obojího. Tím, že to není o talentu, ale o úsilí, tak to nebylo takové jako ve skupině, ač třeba kluci chtěli. A zadruhé jsme narazili na atleticky vyspělejší hráče, kteří podle mě nebyli na doskoku tak disciplinovaní, ale nepotřebovali tolik brát na záda, nebo se tak vracet do obrany, protože se na tom doskoku dostali tak vysoko, že ty míče urvali a byli v tom důraznější a agresivnější.  

S tím souvisí i to, že i když se doskočit podařilo, po obranném doskoku chvíli trvalo, než se doskakující hráč vymanil k podání míče dál, nepovedlo se ani rychle vydriblovat a přicházeli jste tak o spoustu brejkových příležitostí. Chyběla tady určitá větší pohotovost nebo akčnost?
S tímhle stoprocentně souhlasím. My jsme to na tři poslední soupeře měli i ve video přípravě, že si musíme dát pozor na to, že jsou to „zloději”, a že i když ten balon doskočíme, půjdou nám po rukou, přičemž trend na turnaji byl, že se tyhle věci nepískaly, protože se to bralo jako pořád ještě souboj o balon. Proto jsme hráče nabádali, aby po doskočení míče udrželi pevné lokty, balon nahoře a nenechali se rozhodit nebo odstrčit. Je to o návycích. Nebudu dělat alibi, že za tři čtyři týdny nezvládneme tyhle návyky nacvičit, ale někteří tohle navyklé nemají, nejsou zvyklí na to, že po nich někdo takhle dupe a mohl by jim doskočený balon z rukou vyrvat. Jenže hladovější prostě ten míč získá. My jsme tam vypadali křehčí, než bychom bývali měli být.

Bylo v play-off víc znát, co ve skupině ještě tak nebylo cítit, že v těch vyrovnanějších zápasech to hodně stálo na Houškovi s Krobem jako dvou hlavních vodičích míče, a bez nich tým poněkud strádal?
Určitě. Jistě postupem času si na nás soupeři začali dávat větší pozor a trochu líp nás přečetli. Všichni asi vědí, že Mára Houška je hodně silný na míči, ten balon miluje, chce rozehrávat a je to takový „hero player”, protože chce dávat jen ty krásné přihrávky, což se ve chvílích, kdy měl na hřišti Kryštofa Davídka, házelo krásně. Když Kryštof ve hře nebyl, už to bylo složitější, ale pořád měl Mára vedle sebe Sašu Kroba. Snažil se spolupracovat i s dalšími pivoty, kdy pořád hledal tu finální přihrávku, a ten balon se pak moc nedostal do mezihry. My jsme od začátku přípravy do Máry i celého týmu hustili, aby balon lítal z ruky a byli jsme nebezpeční na většině pozic, aby se soupeři nemohli zaměřit na jednu věc. Tohle se dařilo ve skupině, kdy jsme si ty balony rozházeli. Asi ve dvou nebo třech zápasech se podařilo mít body od každého hráče, což bylo strašně cenné. Tým tím rostl a hrozně jsme si tím pomáhali. Soupeři od čtvrtfinále dál ale samozřejmě nebyli hloupí, trochu nás přečetli a my se nějakou nervozitou a strachem o výsledek dostávali do hry jeden na jednoho. Mára je tam strašně chytrý hráč, ale není to ten typ, který by porážel obránce jeden na jednoho a vytvářel si střely sám pro sebe. Je hráč, který bude atakovat koš, ale potřebuje pick-and-roll, někoho v seběhu, nebo někoho, kdo se nabídne na volnou střelu. On tu finální přihrávku dá skvělou, ale není moc situací, kdy by si vytvořil zakončení sám, a soupeři nás začali bránit tak, že nechali Máru dávat body, driblovat klidně dvacet vteřin, ale nenechali ho přihrát a spustit hru tak, abychom mohli být nebezpeční na více pozicích. A pak to vypadalo tak, že hraje jen on, ale soupeři tyhle situace vytvářeli cíleně. Tam nám to začalo v útoku drhnout a dopadlo to bohužel takhle.         

Když se týmová hra přestala dařit, i další hráči se snažili o hru jeden na jednoho, pak se ale naráželo na limity při ballhandlingu a docházelo při tom i ke ztrátám. Zaostávali jste v tomhle ohledu proti těm nejlepším na turnaji?
Řekl bych, že určitě. Ve hře jeden na jednoho, v dovednosti vytvořit si vlastní střelu zaostáváme celkově hodně. Nebudu říkat, vůči komu a jak, ale hráčů, jako byli silní guardi Nizozemců, nebo belgický rozehrávač, kteří si umějí vytvořit vlastní zakončení, máme strašně málo, a jakmile nás ty týmy donutily do hry jeden na jednoho, tak moc dobře věděly, proč to dělaly. Nechci tohle nazvat naším dlouhodobým problémem, ale zrovna tuhle dovednost u nás nemáme moc podchycenou a rozvinutou.  

Na koho je to apel?
Neházel bych to na nějaký výchovný systém nebo trenéry v klubech, protože většina tam odvádí dobrou práci. Jde tu spíš o celkový přístup v kolektivních sportech u nás. Když se podíváte na hokej, na naše mládežnické reprezentační týmy, nebo na fotbal, je to všechno o systému. Ukažte mi hráče, kteří jsou schopní přehrát svého obránce jeden na jednoho. V dospělém fotbale asi vůbec, v hokeji se můžeme bavit o Pastrňákovi, který je nadstandardní hráč a jeden z tisíců, který v Česku takhle hraje. A pak ještě Nečas, ale jaké další podobné hráče máme? Jsme tu moc zaškatulkovaní v systémech a u všech těch sportů nám chybí ten plácek, kde se děcka, pokud zůstanou na hřišti jen dvě, musí dostat k té hře jeden na jednoho a ty věci se tak budou učit. Nevím, jestli je to naší kulturou, nebo nastavením, že jsme takoví hodní, ale tahle dovednost za mě přichází na tom plácku, kde si kolikrát nabijete hubu, když si to rozdáte jeden na jednoho. To samé v hokeji nebo fotbale. Odmala je to u nás, řekněme, nedostatečně podchycené. Konkrétnější teď být nedokážu.

Jak moc chyběl atleticky disponovaný forward Davídek po zranění v semifinále v dalším průběhu turnaje?
Moc dvoumetrových hráčů, kteří dokážou hrát zvenku, v zásobě nemáme, takže v té skládance chyběl, ale zastupitelný byl. Už v přípravě byly zápasy, kdy to s Kryštofem vypadalo složitěji. A nedohrál ani první utkání na Evropě kvůli pobolívající noze. I celkově jsme tam měli každou chvíli po zdravotní stránce něco a tady musím smeknout před kluky, kteří se o hráče starali, protože byli deset hodin denně na nohou, a když připočtu zápas, tak čtrnáct. A tomu, jak kluky zachraňovali a vraceli do stavu, aby se cítili v pohodě, jsem občas ani nemohl uvěřit. Bez Kryštofa to pak občas drhlo a chyběl nám určitý rozměr hry, ale asi to nebylo tak, že kdyby hrál, skončilo by to jinak. Soupeř nás prostě donutil hrát něco, co nám nevonělo.    

Ocenil jste váš tým fyzioterapeutů lomeno zdravotníků. Koho na turnaji zachránili dál?
Tady musím říct jednu velkou zajímavost. Den před čtvrtfinále s Rumunskem, kdy už kluci byli takoví polorozbití, a měli slíbeno, že se na chvíli podíváme i k moři, aby si trochu vyčistili hlavu, jsme měli trénink a v momentě, kdy jsem šel kolem fyzioterapeuta a ptal se, jestli je vše v pohodě a všichni můžou trénovat, tak on se zamyslel a odpověděl, že všichni kluci jsou v pořádku a těší se na zápas. Jen to dořekl, ozvala se šílená rána ze hřiště, kde se kluci rozcvičovali ve dvojicích a kolem pasu měli uvázanou strečovou gumu nataženou mezi sebou. A Márovi Houškovi praskla a ten dlouhý konec letěl proti němu. Naštěstí před sebe dal ruce, ale tou gumou přes ně dostal. Nastala panika, okamžitě běžel za fyzioterapeutem, během pár vteřin měl jednu ruku úplně modrou a já říkám: „Tak to je konec! Tam něco určitě prasklo a Mára dohrál.” Nevím, jakým zázrakem se to pak fyzioterapeutovi podařilo, ale Mára byl bez modřiny, bez bolesti a na té ruce nebylo nic poznat. Nechápu to, protože těm medicínským postupům nerozumím, ale fakt jsem zíral. Za mě nebylo možné, že by to dopadlo bez následků. Když jsem před chvílí chválil „realizák”, tak za tohle musím ještě mnohonásobně víc.  

Už Mikuláš Čank, který má za sebou několik sezon v dresu Nové huti v lize mužů, během A-divizního ME U20 řekl, že zkušenosti z NBL na turnaji nepředstavovaly extra výhodu, protože hra na této evropské úrovni je ještě někde jinde. Jak tuzemské soutěže, případně zkušenosti z evropských pohárů, připravují na mistrovství Evropy hráče z kategorie U18?  
Ze svého pohledu bych to shrnul asi tak, že ani tak nešlo o to, kdo kde hraje, jestli v zahraničí, nebo v Česku, ale spíš jde o to, kdo má za sebou kolik těžkých zápasů a kdo kolikrát musel jít do vyrovnané koncovky a měl zápas na svých bedrech a musel ho rozhodnout. V tom některé kluby dělají víc, berou hráče na zahraniční turnaje, kde tu větší konfrontaci mají. Nevím, jak na tom jsou naši hráči z U18 působící v zahraničí, ať v Badaloně, v Murcii nebo jinde. Jestli těch zápasů, kde to na nich leží, hrají dostatek, aby jim to pomohlo v růstu. Tu cestu si ale musí vybrat jednotliví hráči, potažmo jejich agenti, podle toho, aby jim to pomohlo. To, že někdo je v nějakém programu, nicméně neznamená, že z nej bude HRÁČ. Tím se stává, až když na něm leží nějaká zodpovědnost, a musí dělat ta rozhodnutí. Jistě v lepší soutěži je bude muset dělat ve vyšší rychlosti, ale někde se začít musí, a pokud se do těchto rolí kluci nedostávají, tak se nebudou posouvat.

Pokud jde o nestřelecké kategorie, tak na doskoku jste na mistrovství byli druzí, ve ztrátách i faulech jste měli jedny z těch nejnižších průměrů, nicméně střelecké kolonky plnila slabší čísla. Trojky jste měli 26 procent a v šestkách byli třetí od konce z 22 týmů s 54 procenty. Přitom jste jich házeli skoro nejvíc na turnaji. Byla střelba velká svízel?
Jestli to, že jsme šestek stříleli skoro nejvíc, nesouviselo s tím, že týmy věděly, že jich budeme spoustu míjet. (s lehkou ironií) Já jsem o té úspěšnosti úmyslně během turnaje nemluvil, abych klukům ještě víc nerozklepal ruce, ale v některých případech jsem se v zápasech modlil, aby když na ně šli, proměnili aspoň jednu ze dvou. Leckdy to ale bylo spíš 2/0. Nevím, co za tím vězí. Nemyslím si totiž, že bychom tam měli takhle špatné šestkaře nebo střelce. A pokud jde o trojky, měli jsme jako asi jediného skutečného střelce Sašu Kroba. U něj jsme věděli, že když to na něj vyjde, tak to bude dobrá střela. Ještě Sam Nohel nějaké pokusy proměnil, ale jinak jsme měli hráče nastavené týmově tak, abychom soupeře spíš přehráli, než přestříleli.  

Obecně pomohlo podle vás, že tuzemské extraligy byly v minulé sezoně zúženy na 12 celků a začalo se hrát jen jednou za víkend?
Po jedné sezoně zatím těžko říct. Já jsem určitě za to zúžení i za jeden zápas o víkendu rád. Jistě, ohledně vyvrcholení soutěže panovaly nějaké rozdílné názory z hlediska toho, jakým systémem odehrát play-off, to ale řeší jiní. Díky tomu jednomu zápasu za víkend, kdy hráči mají odpočinek a dobře se na každý zápas můžou připravit, se budou dostávat do důležitých rolí a bude jim to pomáhat v dalším růstu, aby se z nich stali HRÁČI. Vím, že jsou pak komplikace s tím, aby ti hráči ve starším dorostu mohli už nastupovat i v NBL. Zase ale - proč by ti hráči měli v NBL být, když na ty zápasy jezdí jen do počtu a odsedí si to na lavičce. To už je lepší odehrát kvalitních 30 minut v utkání své kategorie, táhnout tam tým a třeba rozhodnout zápas. Tohle dá hráčům víc, než se jen zúčastnit utkání dospělých do počtu. Mně se ta podoba extraligy teď líbí, kvalita se rozhodně zvedla a blíží se i změna v kadetských kategoriích, což je dobře.  

Dvoumilionové Slovinsko teď během pár týdnů získalo A-divizní zlato v kategoriích U20 i U18. Jde za tím hledat hlavně to, že Slovinci nemají ve velkém hokej, a kdo nehraje fotbal, tak je u basketu, anebo teď měli v obou kategoriích tak výjimečné ročníky?
Zkusil jsem si projít nějaké statistiky a schválně jsem porovnal šestnáctky v roce 2024 a osmnáctky letos. Sledoval jsem, které národní týmy vyletěly nahoru, a které měly stejnou nebo naopak rozdílnou soupisku předloni i letos. Největší progres udělali Dánové, kteří se posunuli asi o 20 míst, protože v osmnáctkách jsou teď v áčkové divizi. Slovinci jsou pak s námi na třetím místě s posunem o 11 míst. Dva roky zpátky v áčkové divizi kadetů skončili dvanáctí a letos vyhráli osmnáctky. My jsme v kadetech v roce 2024 paradoxně porazili Dány o 36 bodů a skončili jsme v divizi B patnáctí, a Dánové šestnáctí. Letos pak byli se stejným ročníkem dvanáctí v áčkové divizi U18 a my čtvrtí v béčku... Mohli bychom se tedy se Slovinci porovnávat, otázka ale je, zda jejich systém v těchto zlomových letech nebyl efektivnější, nebo jestli jde i o kvalitu nejvyšší soutěže mužů, kde my nemáme moc mladých hráčů, kteří v ní dostávají skutečnou příležitost. Neříkám, že by v šestnácti nebo v sedmnácti měli zadarmo skákat do NBL jen proto, že jsou talentovaní, na druhou stranu myslím, že těch mladých hráčů tu běhá daleko víc, než se ukazuje v NBL, a ta by si podle mě zasloužila určité omlazení. A nemyslím si taky, že roli hraje konkurence hokeje, spíš ten systém. Myslím, že ve Slovinsku na každém rohu najdete koš na basket a na každém druhém fotbalovou bránu a v tom je za mě klíč. Nevěřím totiž, že by naši trenéři byli o tři kategorie horší než slovinští. Slovinci jistě mají kvalitu, mají mistry Evropy, ale rozdíl je za mě v tom, co ti hráči absolvují a udělají navíc. A ještě bych dodal, že bych nám tu za ten posun o 11 míst nechtěl nějak pochlebovat - ten turnaj neskončil dobře, cílem byl postup, který se nepovedl, a všichni jsme z toho smutní. Na druhou stranu si myslím, že jsme neudělali ostudu a předvedli jsme dobré věci, dost lidí nás podporovalo a bylo na nás pyšných, takže nějaká práce za námi vidět je.