Zemřel Miroslav Vondřička

Odešel medailový basketbalový trenér, vynikající zvěrolékař a milovník života.

Trénoval i ženský národní tým. A úspěšně. Do všeho, co dělal, dal hodně energie. Vždy měl nějaký cíl. Cíl, za kterým šel často přes kaskádu překážek. Kromě československých reprezentantek vedl i dětské týmy ve Strakonicích. A to bylo pro něj nejvíc. Naučil je hrát basketbal, ale také cítit sílu týmu, čelit přesile. Kouč jim pomohl odhalit krásu basketu, hru si zamilovat.

Kolikrát při rozcvičce bylo na hřišti několik hubených děvčat ze Strakonic a na druhé straně urostlé postavy hráček favorizovaných družstev. Mnozí diváci očekávali nerovný boj. Brzy po začátečním hvizdu předpověď padla. Malí hubeňouři že Strakonic spustili své umění. Tvrdá obrana a rychlý protiútok. Tak jak je to kouč naučil. Nedali se, neuhnuli, neustoupili. Velký soupeř se nestačil divit.

Pocit vítězství je opojný drink, mnohým jej Miroslav Vondřička namíchal. Dodnes na koučův nápoj vzpomínají celé generace. Teď, v noci, ze středy na čtvrtek, předvedl závěrečný brejk. Rychle, i když se už potýkal s nemocí, přenesl svou hru do arén, kde si jednou zadriblují všichni milovníci basketbalu. A halou se zase ponese jeho smích a osobitý dráždivý humor.

Miroslav Vondřička se narodil 29. května 1933 v Bratislavě, ale byl české národnosti. Rodina jeho maminky i tatínka pocházela z jižních Čech. Maminka Božena z Úlehle, tatínek Matěj z Černětic. Ten byl zaměstnancem zdravotní pojišťovny a po 1. světové válce na Slovensku zaváděl služby „pokladny“. Když se v jižních Čechách oženil, následovala jej Božena do Bratislavy a v roce 1933 se jim narodil syn Miroslav.

Vyrůstal v Bratislavě a co si pamatoval, byl sport, bruslil na jakékoli zamrzlé louži už od čtyř let. Jednou, když si hrál před domem, kde rodina bydlela, viděl „Hlinkovce“, jak si vykračují ulicí v hnědých košilích s kvéry přes rameno. Tím končí jeho vzpomínky na Bratislavu mezi válkami. Rodina musela Slovensko opustit.

Do školy začal chodit ve Strakonicích, kde později vystudoval i gymnázium. Po maturitě odešel do Brna na Veterinární fakultu. To už se věnoval i basketbalu. V Brně, tradiční výspě hry s koši, se o ní mnohému přiučil. Povolání zvěrolékaře ho zcela pohltilo. Měl rád venkovany, respekt k jejich těžké práci, sepětí s přírodou, zvířata, kterým nesčetněkrát pomohl. Vesničany nenechal na holičkách. Když přišel do praxe, byl svědkem komunistické „kolektivizace vesnice“, zvůli a bezpráví si zapamatoval. Dál se formoval jeho charakter.

V roce 1958 se oženil s moc pěknou dívkou Boženou Gabrielovou, učitelkou a hráčkou pozemního hokeje. Kromě veteriny byl jeho miláčkem sport, o bruslích už byla řeč. Později přišla atletika. Ale basketbal ostatní sporty trumfl, postupně mu věnoval téměř všechen volný čas.

Trénovat začal ve Strakonicích.  S československou reprezentací žen v různých věkových kategoriích byl na mnoha šampionátech. Ženy vedl i na Olympijských hrách v Barceloně. S juniorkami vybojoval i zlato na ME. V Malajsii na mistrovství světa v roce 1990 se mu s reprezentačním „áčkem“ podařilo porazit družstvo SSSR. Bylo to vůbec poprvé na MS či ME. Československo nakonec skončilo na čtvrtém místě.  Naštvanou sovětskou trenérskou legendu Alexandra Gomelského, která při utkání překračovala vymezené území, častoval slovy o okupaci. A rusky. Přesně takové chvíle k němu patřily.   

Teď si na něj můžeme zavzpomínat každý po svém.  Na člověka, který ordinoval tvrdou obranu, ostrý útok i laskavou péči a empatii. Vyžadoval, ale dokázal přitom svým osobitým stylem rozdávat radost.

Autor textu: Petr Závozda