Top skórer A-divize Smažák i velký signál a zklamání

Tři roky v řadě se mužská reprezentační dvacítka v rámci kontinentálních šampionátů pyšnila příslušností k elitní áčkové divizi. Letos se už týmu nesešly všechny potřebné ingredience, aby dokázal navázat na loňské deváté místo, a po porážce v duelu o 13. místo sestoupil do divize B.

Za celým turnajem ve Slovinsku, který skončil před týdnem, se nyní detailně ohlédne kouč mladých lvů Lukáš Pivoda, který už toho za svého působení u dvacítky stihl docela dost - v roce 2021 s ní vyhrál skvěle obsazený challenger v Brně pod hlavičkou FIBA (za účasti Španělska, Itálie, Chorvatska, Portugalska a Albánie), dva roky na to se lvy vhrál divizi B a postoupil tak mezi elitu. První rok pak v soubojích s evropskou smetánkou brali jeho muži šesté místo a loni deváté, i přes historicky nejlepší českou bilanci v kategorii U20 (5-2).

Trenére, jak velkým zklamáním letošní sestup je?
Zklamání to samozřejmě je. Já osobně nenávidím prohry víc, než miluju výhry. Když něčemu dáte maximum energie, času a emocí, tak vás potom neúspěch přirozeně zasáhne. Zároveň ale musíte umět přijmout realitu a podívat se na ni objektivně. Nevím, jestli byla záchrana jednoznačně v našich silách, ale několik zápasů, které jsme na mistrovství prohráli, ukázalo, že jsme měli šanci je zvládnout. Bohužel jsme v žádném z nich nedokázali udržet konzistentní výkon a mentální stabilitu po celých 40 minut. Na druhou stranu nechci kvůli jednomu neúspěšnému létu zapomínat na předchozí tři roky. Se stejnou filozofií a velmi podobným přístupem jsme dosáhli historických úspěchů v této kategorii. Za prací realizačního týmu si stojím. Udělali jsme maximum, ale tentokrát to na úspěšný výsledek nestačilo.

Měli jste bilanci 2–5 s výhrami jen nad dalšími dvěma sestupujícími. Kolik je to pod vaším očekáváním?
Nikdy do turnaje nejdeme s konkrétním výsledkovým očekáváním. V mládežnickém basketbalu dopředu nevíte, v jakém složení jednotlivé reprezentace přijedou, a jak silné budou. Nakonec jsme odehráli sedm zápasů, z nichž pět jsme prohráli, takže je potřeba uznat, že jsme tentokrát nebyli dost dobří na lepší výsledek.

Ve skupině jste porazili Rumunsko a vyšším rozdílem podlehli pozdějším slovinským mistrům Evropy a také Izraelcům. Byli tito soupeři mimo vaše aktuální možnosti?
Slovinci nakonec celý turnaj vyhráli s bilancí 7–0, takže jejich kvalitu asi není potřeba dlouze rozebírat. Hráči jako Padjen, Hrabar nebo Kroflič už mají zkušenosti i ze seniorského národního týmu a bylo to znát. Když byli tihle tři na hřišti společně, jejich individuální kvalita dokázala zápas výrazně ovlivnit. Naopak v úsecích, kdy odpočívali, jsme byli schopni se Slovinskem držet krok. Zajímavé je, že jsme měli dokonce o patnáct střel z pole více než soupeř. Rozdíl nebyl v tom, že bychom si nevytvářeli příležitosti, ale v efektivitě jejich proměňování. Izrael proti nám do zápasu vstoupil výborně a od začátku hrál ve vysoké intenzitě. Přesto jsme utkání nezabalili a poslední čtvrtinu jsme vyhráli o deset bodů. To podle mě charakterizovalo celý náš tým. Kluci bojovali až do konce, bez ohledu na vývoj skore. Dva zahraniční trenéři mi během turnaje nezávisle na sobě řekli, že se jim líbí náš herní styl i bojovnost. Zároveň ale vnímali, že nám v rozhodujících momentech chyběla větší individuální kvalita a osobnosti, které by podobně těžké zápasy dokázaly naklonit na naši stranu.

Špatné začátky řady zápasů měly nějaký společný jmenovatel?
Ano. Především neproměňování střeleckých příležitostí. Když si vzpomenu například na zápas s Polskem, tak jsme utkání začali tím, že jsme neproměnili čtyři šoupáky zpod koše. V takto vyrovnaných zápasech vám podobné věci vezmou energii a soupeři naopak dodají sebevědomí. Zároveň se zápasy hrály v obrovské intenzitě a fyzickém kontaktu. Často jsme se do tempa dostávali až ve chvíli, kdy už jsme byli ve ztrátě. Právě rychlost rozhodování, fyzická náročnost a schopnost reagovat pod tlakem byly věci, které byly na mistrovství na úplně jiné úrovni, než v českém prostředí.

Co stálo za velkým výpadkem ve čtvrté čtvrtině proti Chorvatům v osmifinále, po předchozích 30 vyrovnaných minutách?
Konzistence. Herní i mentální. Třicet minut jsme proti výborně střílejícím Chorvatům hráli velmi dobré utkání. Vycházel nám taktický plán a dokázali jsme držet krok i přesto, že soupeř trefil v zápase neuvěřitelných 14 trojek z 28 pokusů. Pak jsme ale v rozhodující chvíli začali prohrávat sami se sebou. Ztratili jsme koncentraci, přestali dělat věci, které nám fungovaly, a soupeř toho okamžitě využil. Největší rozdíl oproti minulým rokům byl v tom, že jsme letos v těchto klíčových momentech nezůstali mentálně stabilní.

Následně s Poláky nastal zlom už ve třetí čtvrtině. Bylo to hodně dané potížemi se zónou soupeře?
Byl to podobný průběh jako proti Chorvatům – hlavně otázka konzistence. Druhý poločas jsme přitom začali skvěle, šňůrou 7-0 jsme se po minutě a půl dostali do vedení. Pak ale přišel dlouhý úsek, kdy jsme osm a půl minuty nedokázali dát koš z pole a Poláci si vytvořili pohodlný náskok. Přitom jsme jim v poslední čtvrtině dokázali dát 31 bodů. Ukazuje to, že problém nebyl v tom, že bychom nebyli schopní proti těmto týmům hrát, ale že jsme měli v utkání příliš velké výpadky, které nás stály lepší výsledek.

Po rozhodujícím utkání o udržení s Itálií rozehrávač Mikuláš Čank řekl, že už před zápasem bylo znát, že se soupeři moc nechce a že byl horší než vy. Duel pak byl vyrovnaný a zlomil se až v koncovce - co ji rozhodlo?
Pokud tomu tak bylo, tak je škoda, že jsme opět nedokázali prokázat zabijácký instinkt a utkání rozhodnout již v průběhu. Většinu zápasu jsme byli ve vedení a ještě čtyři minuty před koncem jsme s úřadujícími mistry Evropy drželi vyrovnaný stav. Pak ale přišel úsek, kdy jsme soupeři zbytečně darovali několik míčů, nedokázali jsme proměňovat ani trestné hody a několik minut jsme nebyli schopni skórovat ze hry. V tu chvíli jsme ztratili klid a sebevědomí, což proti tak kvalitnímu soupeři okamžitě rozhodlo.

V čem byl oproti loňsku hlavní rozdíl mezi vašimi výběry?
Myslím, že těch faktorů bylo víc. Jeden z hlavních byl, že jsme neměli tolik výrazných osobností. Loni jsme měli hráče, kteří dokázali v těžkých chvílích tým uklidnit, vzít odpovědnost na sebe a udělat rozhodnutí, která zápas zlomila. Druhý faktor byla zápasová příprava. Poprvé po dlouhých letech se nám nepodařilo sehnat dostatek kvalitních utkání. Měli jsme jich pouze sedm a dvě nám ještě během léta na poslední chvíli vypadla. Oproti minulým rokům, kdy jsme měli devět nebo dokonce jedenáct zápasů, to byl výrazný rozdíl. Zároveň je potřeba říct, že v přípravě jsme například týden před Evropou porazili Belgii o 32 bodů. Na mistrovství jsme proti stejnému soupeři vyhráli „jen” o čtyři body, přestože jsme měli o neuvěřitelných 27 střel z pole více. Byli jsme schopní hrát dobrý basketbal, ale na turnaji jsme ho nedokázali přenést do všech utkání a hlavně do klíčových pasáží zápasů.

V čem jste nejvíc strádali?
Především v efektivitě zakončení. Když se podíváme na data, která pro nás zpracovával Michal Martišek, tak naše střelecká selekce nebyla špatná. Vytvářeli jsme si pozice, které jsme si chtěli vytvářet, ale nedokázali jsme je proměňovat. Největší problém byl v úspěšnosti střelby za dva i za tři body. Hodně bodů jsme „nechávali” v zakončení z blízkosti koše a také v otevřených střelách za tři body. Přitom právě tohle byly dva ze tří hlavních pilířů našeho útoku – dostávat se k zakončení zpod koše a vytvářet si kvalitní střely za tři body. Třetím pilířem byly trestné hody, kde jsme naopak patřili mezi nejlepší týmy turnaje.

Byly zkušenosti z NBL pro ligové hráče v týmu nápomocné? Mikuláš Čank v rozhovoru během turnaje přiznal, že tohle znát příliš nebylo. Je to varování?
Určitě je to varování a zároveň smutné zjištění. Myslím, že jedním z problémů je, že naše domácí soutěže zatím v dostatečné míře nepřipravují hráče na intenzitu a fyzickou náročnost, která je čeká na evropské úrovni v kategorii U20. Ani hráči, kteří už mají zkušenost s NBL, nejsou automaticky zvyklí hrát každý týden pod takovým tlakem, v takovém tempu a proti soupeřům, kteří hrají tak fyzicky. Samozřejmě máme v soutěži výjimky a týmy, které takto hrají, ale obecně to není standard. Bohužel na turnaji nebyl výrazný rozdíl mezi hráči, kteří už zkušenost s mužskou nejvyšší soutěží měli, a těmi, kteří ji ještě nemají. A právě to je pro nás velký signál, že musíme hledat cesty, jak hráče na tuto úroveň připravovat lépe.

Mezi vašimi střelci byl se 17 body na utkání hodně odskočený rozehrávač Lukáš Smažák. Musel to brát na sebe podobně jako loni v U18 víc? Jen připomenu, že druhým střelcem byl s 11 body Vojtěch Synáček a ještě Viktor Ivánek a Sebastian Křemen byli mezi osmi až devíti body na zápas.
„Smaži” odehrál dobrý turnaj a stal se dokonce nejlepším střelcem celého mistrovství. Samozřejmě bych byl radši, kdyby se bodová zátěž rozložila mezi více hráčů, což je něco, k čemu náš systém hry vždy směřoval. Nebylo to tak, že bychom chtěli, aby to musel brát tolik na sebe. V některých klíčových momentech jsme od dalších hráčů potřebovali větší ofenzivní příspěvek. „Smaži” byl hráč, který si dokázal vytvořit střelu a vzít na sebe těžké situace. My jsme ale potřebovali, aby v těchto momentech přišla větší podpora i od dalších hráčů.

Když jsme u personálních otázek, chyběl ve výběru z jakýchkoli důvodů někdo z nosnějších hráčů, které byste býval na turnaji chtěl využít?
Tři hráči nebyli k dispozici kvůli odchodu na univerzitu do USA (Nikos Koulisianis, David Nejezchleb, Jakub Lomička) a další dva se během přípravy zranili (Samuel Macht, David Motyčka). Byli to hráči, kteří by minimálně bojovali o finální nominaci. Každá reprezentace nějaké absence řeší. Za výběrem hráčů, které jsme měli k dispozici, si stojím. Všichni si nominaci zasloužili. Zároveň bych chtěl poděkovat celému realizačnímu týmu. Lidé často vidí jen samotný turnaj, ale za ním jsou měsíce příprav, času a energie, které tomu všichni věnovali. Členové realizačního týmu odvedli maximum a já si velmi vážím toho, že právě oni byli po mém boku.

Pokud jde o některá týmová čísla, v ofenzivní produkci jste byli devátí (průměr 76,9 bodu), v dvojkách předposlední, v trojkách dvanáctí, v šestkách druzí, ve ztrátách jste měli pátý největší počet, ve faulech druhý největší - co z toho byste vyzdvihl a co bylo naopak zklamání?
Nejvíc nás samozřejmě mrzí úspěšnost střelby. Přitom z pohledu objemu jsme si dokázali vytvářet dostatek příležitostí. V některých zápasech jsme měli výrazně více střeleckých pokusů než soupeři. Naopak pozitivně beru náš útočný doskok. Byli jsme v něm pátí na celém turnaji, což ukazuje, že nám opět fungovala naše filozofie chodit na doskok se všemi pěti hráči a získávat další možnosti v útoku. O to víc nás mrzí, že jsme tyto extra příležitosti nedokázali proměňovat s větší efektivitou.