Pravá tvář Ameriky je dost drsná

K českému týmu se připojila jako poslední až na hotelu v samotném dějišti mistrovství světa v Berlíně. Na návrat mezi své české spoluhráčky i trenéry se moc těšila. Stejně jako na důležitou roli na šampionátu. Co pro Elišku Joklovou mistrovství světa znamená? A jak hodnotí své působení v WNBA i zkušenosti žití v Americe?

Eli, vítej zpátky! Jak jsi se těšila na repre, za holkama, za známýma tvářema, za češtinou?

Těšila jsem se strašně moc! A jsem ráda, že už jsem tady, protože poslední týden mi to moc neutíkalo. Těšila jsem se na všechny tady i na náš basket.

Jsme na mistrovství světa, co to pro tebe znamená?

Myslím, že si to zatím neuvědomuji. Ale je to něco, po čem asi každá basketbalistka touží. Mám pocit, že se to často u nás nebere až tolik, jak by se mělo. Je to fakt velká věc pro mě i pro tým. Jsme v top 16 nejlepších týmů světa! Bohužel to, že tady nemůžeme být kompletní, je nějaká naše slabina aktuálně. Ale jsme tady a to nám nikdo nevezme.

Ty to můžeš porovnat i v globálním měřítku. Co znamená mistrovství světa pro Američanky?

Mám pocit, že o tom nemají zase takový přehled. Samozřejmě, být v nároďáku je pro ně úplně něco nemyslitelného. Ten objem hráček, který je, a to procento, které se do toho nároďáku dostane, je fakt hrozně malé v porovnání třeba s Českou republikou. Pro ty, co se tam dostanou, je to obrovská věc. A nepomýšlí si na nic jiného, než že přijedou s titulem.

Pojďme se vrátit o pár měsíců zpátky. Co ti běželo hlavou, když jsi se dozvěděla, že Amerika fakt klapne?

Já si pamatuju, že to bylo strašně ve stresu. Letos se smlouvy podepisovaly hrozně narychlo. Jeden den mi zavolali, druhý den pohovor, třetí den podpis a za tři dny jsem seděla v letadle a už jsem letěla do Ameriky. Bylo to extrémně hektické a ani jsem si to v té chvíli nedokázala moc užít.

Jaká byla konkurence na přípravném kempu?

Nebylo tam až tolik hráček, které se následně dostaly do rotace. Bylo jich hodně zraněných, takže to tam hrálo určitě taky roli. Byly tam převážně hráčky z univerzit, které třeba prošly draftem nebo už kemp absolvovaly minulý rok. Typologicky jsem byla ale úplně jiná. Já jsem tělem i duší Evropanka a kolikrát ty hráčky byly strašně přehypované a na mě to prostě bylo moc.

Říkáš přehypované. Každý, kdo sleduje Minnesotu, ví, že tam máte rituály, tanečky. Jak moc ti to je osobní?

Určitě se do toho musím tlačit. Ale na druhou stranu to beru tak, že já jsem přišla do jiné kultury a musím se jí přizpůsobit. Už to beru jako součást. Samozřejmě, že na začátku mi to bylo nepříjemnější než je mi to teď. Ale není to nic, na co by si člověk nezvykl.

A co spoluhráčky?

My máme hodně dobře složený tým, co se po lidské stránce týče. Nemáme nikoho, kdo by dělal v týmu nějaký nepořádek. A samozřejmě i po té basketbalové, protože se nám daří. Naše evropská skupina lidí je taky skvělá. Vytvořily jsme takovou malou komunitu, a to hodně pomáhá.

Kdo přesně do ní patří?

Samozřejmě Emmča (Čechová), je tam Dorka Juhász, Antonia Delaere a teď se k nám přidala Chloey Bibby – Australanka, která k nám přišla nedávno.

Jak je pro tebe těžké i naopak inspirativní hrát na stejné pozici jako Olivia Miles? Přeci jen patří k letošním nejlepším objevům WNBA. 

Tak na jednu stranu je skvělé sledovat a být v týmu s takovou hráčkou, která má obrovský talent a ještě toho asi hodně dokáže. Na druhou stranu to pro mě znamená hodně osekanou minutáž a o mnohem méně prostoru. Asi nikdo nečekal, že bych hrála 20 minut na zápas. Pořád jsem rookie, navíc Evropanka. Někdy je to pro toho člověka psychicky těžké a náročné. Ale je to Američanka a už teď je hvězdou ligy. Takže je určitě inspirativní být s někým takovým v týmu a vidět, jaký má talent a jak mu to jde samo.

Je ten šampionát pro tebe o to více hladovější? Chceš ukázat, že na tu úroveň taky máš?

Hodně jsem se těšila na to, až budu mít minutáž a větší roli v týmu. Na druhou stranu si myslím, že ještě nejsem připravená na to, abych v WNBA měla nějakou větší roli. Nedá se to moc porovnávat, ale strašně jsem se těšila, že si zahraju a že se zase dostanu do toho evropského basketu trochu.

S Minnesotou to máte docela našlápnuté na titul. Je to letošní cíl?

Nikdo to neočekával a filozofie klubu je spíš jít krok po kroku než si říct „tak teď vyhrajeme titul”. Sama naše trenérka říká, že musíme jít zápas od zápasu. Samozřejmě ten cíl tam je a musíš ho někde vzadu mít.  Snažíme se ten tým teď primárně připravit na play-off a na první kolo. A pořád musíme ještě teď vyhrát nějaké zápasy, abychom byly vítězkami základní části.

Zmiňuješ trenérku, tak jaká je Cheryl Reeve?

Není člověk, který by s tebou zacházel v rukavičkách. Je tvrdá, ale myslím si, že každá hráčka se od ní může toho hodně naučit. Jestli je pod někým dobrá zkušenost hrát a zkusit si, jaké to je mít vítěznou mentalitu a co pro ten úspěch musíš obětovat, jak být úspěšná, tak Minnesota je přesně ten tým. Ta vítězná mentalita, kterou tam trenérka přináší, je určitě viditelná na každém kroku a vůbec se z ní nepolevuje. 

Ty jsi letos obětovala čas příprav na svatbu. Jak náročné bylo skloubit to, že během tří dnů máš prožít jeden z nejkrásnějších okamžiků svého života?

Já jsem trošku věděla, že se to může stát. Takže jsem se snažila udělat všechno tak, aby to bylo připravené, než odjedu. To, že jsme museli na matriku den před odletem, je už druhá věc. (smích) Ale mám pocit, že hodně lidí, kteří nesportují, to moc nechápou. V životě sportovce se tohle prostě děje. Máme se dobře, ale na druhou stranu to přináší spoustu obětování. A tohle je jedno z nich. Ale nebudu zastírat, že když jsem v pondělí po svatbě měla odletět plná emocí a unavená, že to nebylo těžké.

Vynahradíte si to s Kubou?

Zatím nevím, co bude po Minnesotě. Ale vím, že na slovo líbánky jsem si říkala: „Ježiš, proč to někdo potřebuje?” a teď už to asi nějakým způsobem chápu. Jestli to bude za měsíc ta dovolená nebo za rok, za dva, to nedokážu teď říct. 

Jaká byla Eliška před odletem do WNBA a jaká je teď?

Řekla bych, že je psychicky odolnější. Tím, čím jsem si tam prošla, mě to jenom mohlo posílit. Samozřejmě v těch chvílích to nebylo jednoduché. Basketbalově mě to určitě posune. Jsem v tom prostředí pořád a určitě jsem udělala pokrok, ale mám pocit, že to docením až za nějaký čas. Možná i tady to už přijde. 

Bylo by to ideální načasování! Každopádně nás nečeká vůbec lehká skupina. Jak vnímáš ty tady tu odměnu za dvouletou práci, i když s trochu hořkým průběhem?

Ano, jsme mezi šestnácti nejlepšími týmy a je důležité to zmínit. Bohužel nám štěstí nepřálo ve skupině, ani zdravotně. Myslím si, že uděláme všechno pro to, abychom dosáhly dobrých výsledků a ukázaly, jaký tým jsme. Na druhou stranu ta očekávání od nás nemůžou být přehnaná. Máme tady mladé holky jako Kačka Kalná a Naty Koucká, které v životě Áčko nereprezentovaly a je to všechno pro ně nové. V podstatě ani Monča Fučíková s Peťou Malíkovou nezažily žádnou pětkovou velkou akci. Máme spoustu nováčků a myslím si, že to bude křest ohněm. Ale nezbývá nám nic jiného než se o to poprat.

Jak jsi reagovala na to, že budeme mít ve skupině právě Ameriku? 

Když se to losovalo, byla jsem na tréninku. Do šatny přišla Tony (Antonia Delaere) a říkala mi, jestli jsem viděla tu skupinu. A já jsem úplně zapomněla, že je to losování! To ona mi řekla, že máme Itálii, Čínu a Ameriku. Já jsem se jenom začala smát. Mám pocit, že ty losy nám moc v poslední době nepřejí. Ani na tu kvalifikaci na Evropu, není to lehký los. Asi, že jsme loni na Evropě měly příznivou skupinu, si to letos vybíráme.

Bavily jste se s holkama z WNBA o tom šampionátu?

Jenom okrajově a spíše s holkami z Evropy.

Jak se ti vůbec líbí americký život? Je to ten American Dream, jak všichni očekávají? Nebo jaká je pravá tvář?

Pravá tvář Ameriky je dost drsná. Často si v Česku neuvědomujeme, že se máme fakt dobře. Ty sociální rozdíly jsou v Americe strašně velké a problém drog, nebezpečí a všeho je tam všudypřítomný. Určitě mi to otevřelo oči v tom, že se máme v Česku fakt dobře a že si někdy moc stěžujeme. Amerika je těžce spotřební společnost a zároveň jsou tam sociální rozdíly tak strašně výrazné, že někdy je vám z toho i úzko. Minnesota je v tomhle ohledu takový průměr, ale jsou města, kde jsou ty problémy fakt hodně viditelné.